Jdi na obsah Jdi na menu
 


Azatoth

21. 6. 2007

Azathoth



H. P. Lovecraft

 


Když na svět dolehlo stáří a z mysli lidí vymizel úžas, když šedivá velkoměsta zvedala k zakouřené obloze vysoké, ponuré, ošklivé věže, v jejichž stínu se nedalo snít o slunci ani o jarních rozkvetlých loukách, když učenost svlékla ze Země její plášt krásy a básníci již zpívali jenom o pokřivených přízracích viděných zakalenýma, dovnitř obrácenýma očima, když se fota vše stalo a dětinské naděje navždy pominuly, byl jeden muž, který se odebral ze života hledat prostory, kam ze světa uprchly sny.

O jménu a příbytku tohoto muže se mnoho nepíše, neboť to patří jen světu bdění; říká se však, že obojí bylo nevýznamné. Stačí vědět, že bydlil ve městě vysokých zdí, kde kraloval neplodný soumrak, a že se celý den lopotil uprostřed stínu a vřavy a večer se vracel do pokoje, jehož okno se neotvíralo do polí a hájů, ale na šerý dvůr, kam v tupém zoufalství civěla jiná okna. Z onoho okna bylo vidět jen stěny a okna, ledaže se někdy člověk daleko vyklonil a upřel zrak nahoru na sunoucí se tečky hvězd. A protože pouhé stěny a okna musí brzy dohnat k šílenství člověka, který mnoho sní a čte, obyvatel toho pokoje se noc co noc vykláněl a upíral zrak vzhůru aby zahlédl aspoň zlomek čehosi jiného, než je svět bdění a šed vysokých velkoměst. Po létech začal nazývat pomalu plující hvězdy jménem a v obraznosti je sledoval, když lítostivě klouzaly z dohledu; posléze se jeho zraku otevřelo mnoho tajných výhledů, jejichž existenci žádné obyčejné oko netuší. A jedné noci byla přemostěna veliká propast a obloha plná snů přetekla dolů až k oknu osamělého pozorovatele, aby splynula s dusným ovzduším jeho komůrky a vpustila jej do pohádkové podivuhodnosti.

Do pokoje vnikly prudké proudy fialové půlnoci blyštící se zlatým prachem, smrště prachu a ohně vířící z nejzazších prostorů a obtěžkané vůněmi ze zásvětí. Lily se tam opojné oceány prozářené slunci, jež oko nikdy nespatří, a v jejich vírech pluli zvláštní delfíni a mořské panny z nezapamatovatelných hlubin. Okolo snílka vřelo bezhlasé nekonečno a odválo jej, aniž se dotklo těla, které se strnule vyklánělo z osamělého okna; a příboje dalekých sfér jej po dny nepočítané v lidských kalendářích zlehka nesly vstříc snům, po nichž toužil, snům, které lidé ztratili. A během mnoha cyklů jej něžně nechaly spát na zeleném břehu rozbřesku, zeleném břehu, kde voněly lotosové květy a kvetly hvězdičky rudých kamalatů.