Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dagon

20. 10. 2007
DAGON

Píši tento text pod značným duševním tlakem, poněvadž od dnešní­ho večera už mne nebude. Bez peněz a s vyčerpanou zásobou dro­gy jež mi jedině dovoluje snášet život, nedokážu už déle trpět tato muka; vrhnu se z okna této vížky na špinavou ulici pod ní. Neusu­zujte z mé závislosti na morfiu, že jsem slaboch či zhýralec. Až si přečtete tyto spěšně načmárané stránky, snad vytušíte, byť plně ne­pochopíte, proč musím vyhledat zapomnění či smrt.

Stalo se to v jedné z nejvzdálenějších a nejméně navštěvovaných končin širého Pacifiku; poštovní loď', jejíž náklad jsem měl na sta­rost, padla za oběť německému torpédoborci. Světová válka byla tehdy teprve na začátku a námořní síly německé říše ještě nede­gradovaly do pozdějšího ubohého stavu. Naše plavidlo se tedy sta­lo legitimní kořistí a s posádkou bylo nakládáno se vší slušností a ohledy náležejícími nám jakožto námořním zajatcům. Kázeň na­šich věznitelů byla dokonce tak uvolněná, že pět dní po zajetí se mi podařilo uprchnout v malém člunu s vodou a proviantem, které mi měly vystačit na dosti dlouhé časové období.

Když jsem se konečně nacházel sám na širém moři, měl jsem jen chabé tušení, kde se vůbec pohybuji. Nebyl jsem nikdy schopný na­vigátor, a tak jsem podle slunce a hvězd mohl jen matně předpo­kládat, že se plavím poněkud jižně od rovníku. O zeměpisné dél­ce jsem nic nevěděl a neviděl jsem ani žádný ostrov či pobřežní čáru. Počasí zůstávalo pěkné a já jsem se bezpočet dní nechával bezcílně unášet pod spalujícím sluncem; a čekal jsem buď na něja­kou projíždějící loď', či na okamžik, kdy mě moře vyvrhne na břeh nějaké obyvatelné země. Nicméně neobjevovala se loď ani pobře­ží a já jsem si začal v osamění na dmoucích se masách nepřerušo­vané modři zoufat.

Ke změně došlo, zatímco jsem spal. Nikdy nepoznám, co vlastně obnášela; neboť z hlubokého spánku, byť neklidného a plného snů, mne nic nevyrušilo. Když jsem se nakonec probudil, zjistil jsem, že jsem částečně zabředl do mazlavého pole odporného černého bahna , které se kolem mne rozprostíralo v jednotvárných vlnách, kam oko dohlédlo, a v němž zůstal nedaleko ode mne vězet i můj člun. Ačkoli by se dalo dosti dobře předpokládat, že mým prvním do­jmem bude úžas nad tak zázračnou a nečekanou proměnou, ve skutečnosti jsem zakoušel spíše hrůzu než údiv; neboť z ovzduší a hnijící půdy vystupovalo cosi, po čem mne mrazilo v morku kos­tí. Celá oblast páchla zdechlinami zahnívajících ryb a dalších hůře popsatelných těl, která čněla z ohyzdného bahna nekonečné pláně. Možná bych se ani neměl snažit, abych pouhými slovy vyjádřil ne­popsatelnou ohavnost, jež může dlít v dokonalém tichu a pusté ne­změrnosti. Na doslech a na dohled nebylo nic než obrovská plocha černého kalu; přesto mne dokonalost ticha a homogennost krajiny tížily závratným strachem.

Slunce žhnulo z oblohy, která se mi ve své bezmračné krutosti zdála být takřka černá; jako by odrážela inkoustově temné bahno pod mýma nohama. Jakmile jsem se doplazil do uvízlého člunu, uvědomil jsem si, že mou situaci může vysvětlit pouze jediná teorie. Jakási nebývalá sopečná erupce musela vyzvednout na povrch část oceánského dna, čímž došlo k obnažení sfér, které ležely bezpočet milionů let skryté v nezměřitelných mořských hlubinách. Rozloha nově vyvržené země byla tak nesmírná, že jsem nedokázal zaslech­nout jediný zvuk oceánského příboje, ať jsem napínal uši ze všech sil. Na mršiny se ani nesnášelo žádné mořské ptactvo.

Několik hodin jsem přemýšlel a dumal ve člunu, který ležel na boku a skýtal mi při pohybu slunce po obloze alespoň slabý stín. Postupem dne okolní krajina ztratila něco ze své mazlavosti, až se zdálo, že vyschne natolik, abych se zanedlouho mohl vydat na prů­zkum. Oné noci jsem skoro oka nezamhouřil a následujícího dne jsem si uchystal tornu s jídlem a vodou a připravil se na cestu po souši za zmizelým mořem a možnou záchranou.

Třetí den ráno byla půda natolik suchá, že jsem po ní mohl bez obtíží kráčet, Rybí puch mne dováděl k nepříčetnosti; ale byl jsem tak zaneprázdněný důležitějšími otázkami, že jsem takového chabé­ho příkoří nedbal a vydal jsem se směle k neznámému cíli. Celý den jsem si vytrvale razil cestu na západ, přičemž jsem mířil ke vzdále­nému návrší, které se v celé zvlněné pustině tyčilo výše než jakýko­li jiný bod. V noci jsem se utábořil a dalšího dne pokračoval smě­rem k pahorku, třebaže se můj cíl nezdál o nic blíže než ve chvíli, kdy jsem jej poprvé zahlédl. Čtvrtého večera jsem dosáhl jeho úpatí,byť kopec byl nakonec mnohem vyšší, než jak se jevil z dálky; údo­lí táhnoucí se pod ním mu dávalo vystoupit v ostřejším kontrastu k okolní krajině. Jelikož jsem byl příliš unaveni, abych na něj vyšel, přespal jsem v jeho stínu.

Nevím, proč mne oné noci přepadly tak divoké sny; ale než stačil ubývající měsíc v poslední fázi vyšplhat vysoko nad východní pláň, byl jsem vzhůru, zalit studeným potem a odhodlán oka více neza­mhouřit. Vidiny, jichž jsem byl svědkem, bych znovu vystát nedo­kázal. A v přísunu měsíce jsem si uvědomil, jak bláhové ode mne bylo putovat za dne. Pokud bych se skrýval před září spalujícího slunce, má pouť by mne stála mnohem méně energie; cítil jsem se nyní dokonce i na výstup, který mne odradil za soumraku. Zvedl jsem tornu a vyrazil na vrchol vyvýšeniny.

Už jsem uvedl, že ničím nepřerušovaná jednotvárnost zvlněné pláně mi byla zdrojem nedefinovatelné hrůzy; ale mám za to, že má hrůza dosáhla nového stupně v okamžiku, kdy jsem vyšel na vrchol kopce a shlédl na druhé straně do obrovské propasti či kaňonu, je­hož černé hlubiny se ještě nedokázaly ukázat ve svitu měsíce putu­jícího nahoře po obloze. Cítil jsem, že stojím na okraji světa a shlí­žím přes jeho hranu do bezedného chaosu věčné noci. Mou hrůzu doprovázely podivné vzpomínky na Ztracený ráj a na Satanův od­porný výstup nedotčenými říšemi temnoty.

Když měsíc vystoupal výš na oblohu, spatřil jsem, že stěny údo­lí nejsou tak strmé, jak jsem si představoval. Římsy a skalnaté vý­běžky skýtaly dosti snadné záchytné body pro sestup a navíc po několik set metrů dlouhém srázu se strž stala mnohem pozvolněj­ší. Hnán puzením, které nedokážu řádně analyzovat, pustil jsem se s jistými obtížemi dolů po skaliscích, až jsem se octl na mírnějším svahu v hloubce, odkud jsem mohl upřít zrak do pekelných útrob, do nichž ještě nestačilo proniknout žádné světlo.

Mou pozornost najednou upoutal ohromný a pozoruhodný ob­jekt na protilehlém úbočí, jenž se strmě tyčil snad sto metrů přede mnou; objekt bíle se třpytící v čerstvých paprscích stoupajícího mě­síce. Brzy jsem se ubezpečil, že jde pouze o gigantický kus kamene; byl jsem si však vědomý nesporného dojmu, že jeho tvar a pozice nejsou tak docela dílem přírody. Jeho bližší ohledání mne naplni­lo pocity, jež nedokážu vypsat; neboli navzdory ohromné velikostí a umístění v propasti zející na dně moře od dob, kdy byl svět ješ­tě mlád, jsem si mimo jakoukoli pochybnost uvědomoval, že tato prazvláštní věc je pečlivě opracovaným monolitem, jehož obrovská masa poznala zručnost a snad i uctívání ze strany žijících a myslí­cích bytostí.

V úžasu a hrůze, nicméně ne zcela necitelný vůči záchvěvům potěšení, jež může zakoušet vědec či archeolog, jsem si podrobně­ji prohlédl své okolí. Měsíc, nyní blízko zenitu, vrhal strašidelnou a jasnou zář na strmící stěny svírající propast a odhaloval skuteč­nost, že na dně rokle teče rozlehlá řeka vinoucí se na obou stranách mimo dosah mých očí, přičemž mi skoro, jak jsem tak stál nad pro­pastí, omývala nohy. Na druhé straně strže její vlnky šplíchaly na úpatí kyklopského monolitu, na jehož povrchu jsem nyní rozezná­val nápisy a neforemné sochy. Text byl vyveden v soustavě hierogly­fů, jež mi byla neznámá, a ani se nepodobala ničemu, co jsem kdy spatřil v knihách, neboť z větší části sestávala z vodní symboliky využívající obrazů ryb, úhořů, chobotnic, korýšů, měkkýšů, velryb a podobných tvorů. Několik symbolů očividně znázorňovalo moř­ské živočichy neznámé současnému světu, jejichž zahnívající těla jsem nicméně zahlédl na čerstvě vyzvednutém mořském dně.

Ovšem k mému dokonalému úžasu nejvíce přispívaly obrázko­vé rytiny. I přes tekoucí řeku bylo díky jejich velikosti zřetelně vi­dět množství basreliéfů, jejichž náměty by vzbudily závist i v Dorém. Myslím si, že tyto plastiky měly zobrazovat lidi - přinejmenším jis­tý druh lidí; byť byly dotyčné bytosti zobrazeny, jak dovádějí coby ryby ve vodách jakési podmořské jeskyně či vzdávají hold u jakési kolosální svatyně, která jako by také byla umístěna pod hladinou moře. O tvářích a tvarech těchto bytostí se neodvažuji rozepisovat podrobněji; neboť při pouhé vzpomínce se mi dělá mdlo. Vyzna­čujíce se groteskností mimo představivost Poea či Bulwera Lyttona jevily se svým celkovým zjevem proklatě lidsky, a to navzdory nohám a rukám opatřeným plovacími blánami, navzdory odpudivě ši­rokým a ochablým pyskům, skelným a vypouleným očím a dalším rysům, které si již nechci ani vybavovat. Bylo však zvláštní, že byly vytesány ve velkém nesouladu se svým pozadím; neboť jedna bytost byla znázorněna, jak zabíjí velrybu jen stěží větší, než byla ona sama. Již jsem napsal, že jsem si povšiml jejich grotesknosti a podivuhod­né velikosti; ale hned jsem došel k závěru, že to musí být pouze ima­ginární bozi nějakého primitivního rybářského či námořnického kmene; kmene, jehož poslední potomek zemřel dlouho před pří­chodem prapředků neandrtálce či kromaňonce. V údivu nad tímto nečekaným pohledem do minulosti, vzpírajícím se představám i toho nejsmělejšího antropologa, zůstal jsem stát zamyšleně ve svi­tu měsíce, jenž se prapodivně odrážel v tichém korytě přede mnou.

Pak jsem to zničehonic uviděl. Za sotva patrného zčeření hladiny se ta věc vysunula nad potemnělou vodu. Ohromná, odporná a Polyfémovi podobná vystřelila jako nepředstavitelný běs z nočních můr k monolitu, jejž objala svými mohutnými šupinatými pažemi, zatímco kývala hlavou a vydávala jakési rytmické zvuky. Mám za to, že tehdy jsem propadl šílenství.

Na svůj divoký výstup po svahu a skalní stěně a na svou blouzni­vou cestu zpátky k uvízlému člunu se skoro nepamatuji. Jsem pře­svědčený, že jsem hodně zpíval nebo se poťouchle smál, když jsem zpěvu už nebyl schopen. Matně si vybavuji prudkou bouři, která se spustila krátce poté, co jsem došel ke člunu; rozhodně víru, že jsem slyšel hromobití a další zvuky, které příroda vydává jen ve svých nejzběsilejších náladách.

Když jsem se vynořil ze stínů, byl jsem v nemocnici v San Francisku; dovezl mne do ní kapitán americké lodi, která vyzvedla můj člun uprostřed mořských vln. V deliriu jsem se zmínil o mnoha vě­cech, ale zjistil jsem, že mým slovům byla věnována pramalá pozor­nost. Mí zachránci nevěděli o žádném pacifickém výzdvihu pevni­ny; a já jsem nepovažoval za důležité, abych trval na něčem, o čem jsem věděl, že nebude bráno vážně. Jednou jsem vyhledal slavného etnologa a pobavil ho pozoruhodnými otázkami ohledně staroby­lých filištínských legend či ohledně rybího boha Dagona; brzy jsem však seznal, že zastává beznadějně tradiční stanoviska a od dalšího dotazování jsem upustil.

Tu věc vídávám v noci, zvláště když svítí ubývající měsíc v po­slední fázi. Zkusil jsem morfium; ale droga mi poskytla pouze pře­chodnou úlevu a vtáhla mne do svého sevření jako beznadějného otroka. Nyní tedy se vším skoncuji; svůj osud jsem zde dopodrobna vylíčil pro informaci a pro pohrdlivé pobavení svých spolubližních. Často se sám sebe ptám, zda nemohlo jít o pouhý přelud - o pou­hou fantasmagorii horečnaté mysli, když jsem ležel pod žhnoucím sluncem a blouznil na otevřeném člunu poté, co jsem uprchl z ně­mecké válečné lodi. Takto se táži, ale vždy se mi jako odpověď zjeví před očima ohavně živá představa. Už nedokážu pomyslet na moř­ské hlubiny, aniž bych se neotřásl při vzpomínce na bezejmenné tvory, kteří se mohou právě v tomto okamžiku plazit a potácet po

jejich slizkém dně, uctívat své starodávné kamenné modly a tesat své vlastní odporné podobizny do podmořských obelisků vodou nasáklé žuly. Sním o dni, kdy vystoupí z moře, aby svými páchnou­cími pařáty stáhli pod hladinu zbytky nepočetného, válkou zubože­ného lidstva - o dni, kdy pevnina poklesne a ve všeobecném pandemoniu se zvedne temné hlubokomořské dno.

Konec se blíží. Slyším u dveří zvuky, jako by se o ně otíralo jakési ohromné slizké tělo. Nenajde mne. Bože, ta ruka! V okně! V okně!