Jdi na obsah Jdi na menu
 


Biela Loď

27. 6. 2007
Biela Loď

Obrazek


Jsem Basil Elton, strážce majáku na Severním mysu, kde přede mnou sloužili můj otec a děd. Šedý maják se tyčí daleko od pobřeží nad kluzkými, prudce se svažujícími skalami, které za odlivu vyčnívají nad hladinu a za přílivu jsou zaplaveny mořem. Po celé století pluly kolem majáku majestátní koráby sedmi moří. Za časů mého děda jich brázdil moře bezpočet, za časů mého otce jich už bylo méně a teď kolem propluje tak málo lodí, že se někdy cítím podivně osamělý, jako bych byl posledním obyvatelem této planety.

 

Od dalekých břehů odedávna připlouvaly mohutné kupecké koráby s bílými plachtami; od dalekých východních břehů, kde hřejí teplá slunce a vzduch v podivných zahradách a zářících chrámech je prosycen sladkými vůněmi. Za dlouhých podzimních večerů, kdy od východu skučel tajemný vítr, přicházeli za mým dědem staří kapitáni a často mu o tom světě vyprávěli, děd o něm zas vyprávěl mému otci a otec mně. Více jsem se o těchto i mnoha jiných věcech dočetl v knihách, které jsem dostal, když jsem byl mladý a dychtil po poznání.

 

Avšak daleko podivuhodnější než moudrost starých mužů a knih je tajemná moudrost oceánu. Ať je zbarven do modra či do zelena, ať je šedivý, bílý či temný a jeho hladina klidná, zčeřená či vzdutá, oceán nikdy nemlčí. Celé dny jsem ho pozoroval a naslouchal mu a znám ho dobře. Zpočátku mi vyprávěl jen obyčejné příběhy o tichých plážích a nedalekých přístavech, ale během let se stal důvěrnějším a začal vyprávět o jiných věcech, o věcech podivnějších a prostorově i časově vzdálenějších. Občas za soumraku se šedivé páry nad obzorem rozestoupí a odhalí cesty vedoucí až za obzor a v noci se občas hluboké vody moře prosvětlí a dopřejí mi pohled do hlubin. A je to pohled nejen na cesty, které byly a mohly být, ale i na cesty, které jsou, neboť oceán je starší než hory a nese tíhu vzpomínek i snů.

 

Bílá loď připlouvala od jihu, když měsíc v úplňku byl vysoko na obloze. Od jihu klouzala tiše a důstojně po hladině. A ať bylo moře rozbouřené či klidné, ať vál vítr příznivý či nepříznivý, její plachty se přibližovaly z dálky tiše a důstojně, za rytmického pohybu dlouhých podivných řad vesel. Jedné noci jsem na její palubě zahlédl vousatého muže v dlouhém plášti a zdálo se mi, že mi dává pokyn, abych nastoupil na loď a vydal se na cestu k dalekým, neznámým břehům. Spatřil jsem ho pak za úplňku ještě mnohokrát a pokaždé mě lákal na cestu.

 

Měsíc svítil velmi jasně té noci, kdy jsem jeho pozvání přijal a po mostě utkaném z měsíčních paprsků přešel na Bílou loď. Muž, který mě přilákal, mě uvítal příjemně a povědomě znějícím jazykem a pak už jsme za doprovodu tichých písní veslařů pluli vstříc tajemnému jihu, zlatě ozářenému úplňkem.

 

A když se začalo rozednívat a obzor planul růžovými červánky, spatřil jsem zelené břehy dalekých krajů, jasné a krásné, mně dosud neznámé. Nad mořem se důstojně zvedaly majestátní terasy, plné svěží bujné vegetace a vzácných stromů, mezi nimiž tu a tam probleskovaly bílé střechy a kolonády podivných chrámů. Jak jsme se přibližovali k zelenému břehu, vousatý muž mi vyprávěl o této zemi, zemi Zar, kde sídlí sny a představy krásy, které se zjeví lidem jen jednou a pak upadnou v zapomnění. A když jsem znovu vzhlédl k terasám, uvědomil jsem si, že to, co říká, je pravda, neboť jsem měl před očima mnoho věcí, které jsem jen jednou jedinkrát spatřil v mlhách za obzorem nebo ve světélkujících hlubinách oceánu. Také jsem se tam setkal s tvary a přeludy krásnějšími, než jsem kdy poznal, s vidinami mladých básníků, kteří zemřeli v nouzi, aniž by se svět stačil dozvědět, co viděli a o čem snili. My jsme však nestanuli na svazích Zaru, neboť prý ten, kdo na ně vstoupí, se už nikdy nevrátí k rodným břehům.

 

Jak se Bílá loď pomalu vzdalovala od chrámových zahrad Zaru, spatřili jsme v dálce na obzoru věže mocného města a vousatý muž mi sdělil: „To je Thalarion, město tisíce divů, kde jsou shromážděny všechny záhady, které se kdy člověk marně snažil pochopit.“ A když jsme připluli blíž, viděl jsem město mnohem větší než jakékoli město, které jsem znal nebo o jakém jsem kdy snil. Věže chrámů sahaly vysoko do oblak, takže nebylo možné dohlédnout k jejich vrcholům, a daleko za obzor se táhly ponuré, šedivé hradby, za nimiž bylo lze spatřit jen několik střech, tajemných a hrozivých, avšak zdobených bohatými vlysy a okouzlujícími sochami. Toužebně jsem si přál navštívit to úžasné a zároveň odpudivé město a naléhavě jsem prosil vousatého muže, aby mě vysadil v osvětleném přístavu u mohutné vyřezávané brány Akariel, ale on mírně odmítl vyhovět mému přáni slovy: „Už mnoho lidí vstoupilo do Thalarionu, města tisíce divů, nikdo z nich se však nevrátil. Potulují se tam jen démoni a šílenci, kteří přestali být lidmi, a ulice se bělají nepohřbenými kostmi těch, kteří se odvážili pohlédnout do tváře mocnému Lathimu, vládci města.“ Bílá loď tedy pokračovala v cestě podél hradeb Thalarionu a po mnoho dní plula na jih za ptákem s lesklým peřím modrým jako obloha, z níž přiletěl.

 

Pak jsme dorazili k příjemnému pobřeží, oživenému květy všech odstínů a barev, kde se na poledním slunci vyhřívaly malebné hájky a rozkošné altánky, roztroušené hluboko do vnitrozemí, kam až oko dohlédlo. Ze stinných letohrádků, skrytých před našimi zraky, k nám doléhaly tóny písní a záchvěvy melodií, do nichž tu a tam zazníval tlumený smích, tak vábivý, že jsem nedočkavě vybídl veslaře, aby k tomu místu zamířili. A vousatý muž neřekl ani slovo, ale když jsme se blížili k břehu lemovanému liliemi, hleděl na mě. Náhle vítr vanoucí od rozkvetlých luk a listnatých stromů přivál pach, který mnou otřásl. Byl to smrtonosný zápach otevřených hrobů a morem postižených měst. A když jsme se pak šílenou rychlostí vzdalovali od toho prokletého pobřeží, vousatý muž konečně promluvil: „To je Xura, země nedosažitelných rozkoší.“

 

A tak Bílá loď znovu plula za nebeským ptákem přes teplá, požehnaná moře, ovívaná konejšivým aromatickým vánkem. Pluli jsme celé dny a celé noci a za úplňku naslouchali tichým písním veslařů, stejně sladkým jako oné noci, kdy jsme se vzdalovali od břehů mé rodné země. Konečně jsme jedné měsíční noci zakotvili v přístavu Sona-Nyl, chráněném z obou stran křišťálovými mysy, zvedajícími se z moře a tvořícími zářivý oblouk. Byla to Země fantazie a my jsme po zlatém mostě z měsíčních paprsků vstoupili na její břeh, porostlý bujnou vegetací.

 

V zemi Sona-Nyl, kde neexistuje ani prostor ani čas, ani bolest ani smrt, jsem žil celé věky. Jsou tam zelené háje a pastviny, vonící zářivé květiny, modravé zurčící prameny, chladné průzračné studánky a majestátní a nádherné chrámy, zámky a města. Je to země bez hranic, neboť za každým krásným pohledem se naskytne pohled ještě krásnější. Na venkově i uprostřed městského přepychu se svobodně pohybuje spokojený lid, obdařený srdečnou zdvořilostí a zářící nezkaleným štěstím. Celé věky, co jsem tam žil, jsem se blaženě toulal po zahradách s podivuhodnými pagodami, probleskujícími mezi malebnými keři, a s bílými pěšinami, lemovanými vzácnými květy. Šplhal jsem na nevysoké kopce, z jejichž vrcholků se mi naskýtal strhující pohled na věžatá městečka, schoulená v zelenajících se údolích, a na pozlacené kupole gigantických měst, lesknoucí se na nekonečně vzdáleném horizontu, a za měsíčního svitu jsem pozoroval třpytící se hladinu moře, křišťálové mysy a tichý přístav, v němž kotvila Bílá loď.

 

Bylo to jedné noci za úplňku dávného roku Tharp, kdy jsem proti obloze spatřil siluetu nebeského ptáka a ucítil první známky neklidu. Svěřil jsem se vousatému muži se svou novou touhou plout do daleké Cathurie, kterou ještě žádný člověk nespatřil, ale o níž všichni předpokládají, že leží za čedičovými sloupy na západě. Je to Země naděje, v níž všechno existuje v ideální podobě; alespoň to lidé říkají. Vousatý muž mě však zrazoval: „Vyhni se nebezpečným mořím, v nichž leží Cathurie. V Sona-Nylu není bolesti ani smrti, ale kdoví, co číhá za čedičovými sloupy na západě?“ Nicméně jsem se při dalším úplňku nalodil na Bílou loď a s vousatým mužem, jemuž to bylo proti mysli, jsme opustili šťastný přístav a vydali se do neprobádaných moří.

 

A nebeský pták nám ukazoval cestu vpřed k čedičovým sloupům na západě, tentokrát však za úplňku veslaři nezpívali tiché písně. Často jsem se nechával unášet sny o neznámé Cathurii s překrásnými háji a paláci a představoval si, jaké nové divy mě tam asi očekávají. „Cathurie,“ říkal jsem si v duchu, „je sídlem bohů a zemí mnoha zlatých měst. Její lesy jsou plné aloí a santálového dřeva, právě tak jako vonné háje Camorinu, a mezi stromy se vznášejí pestrobarevní ptáci, pějící sladké písně. Na zelených kopcích posetých květy stojí chrámy z růžového mramoru, bohatě zdobené vyřezávanými malovanými gloriety, a ve chladivých stříbrných fontánách na nádvořích chrámů zurčí voňavá voda, přiváděná z podzemní řeky Nargu. Města Cathurie jsou obehnána zlatými hradbami a také jejich ulice jsou dlážděny zlatem. V zahradách těchto měst kvetou zvláštní orchideje a dna voňavých jezer jsou pokryta korálem a jantarem. V noci září v ulicích a zahradách pestré lucerny zhotovené z tříbarevné želvoviny a znějí tiché hlasy zpěváka a loutnisty. Domy cathurijských měst jsou vesměs paláce vybudované u kanálu, který přivádí vonné vody posvátného Nargu. Domy jsou z mramoru a porfyru a jejich zlaté střechy se na slunci lesknou a umocňují tak krásu měst, střeženou ze vzdálených vrcholků šťastnými bohy. Nejkrásnější ze všech je palác velkého monarchy Dorieba, kterého někteří pokládají za boha a jiní za poloboha. Doriebův palác je vysoko položen a jeho hradby zdobí množství mramorových věží. V prostorných sálech, na jejichž stěnách visí trofeje z nejrůznějších dob, se konají velká shromáždění. Střecha paláce z ryzího zlata, spočívající na vysokých sloupech z rubínu a lazuritu, je zdobena vyřezávanými postavami bohů a herou, takže ten, kdo se dívá vzhůru, má dojem, že vzhlíží k samotnému Olympu. Pod skleněnou podlahou paláce proudí důmyslně osvětlené vody Nargu s hejny barevných ryb, které nežijí nikde jinde než v krásné Cathurii.“

 

Takto jsem si tedy představoval Cathurii, vousatý muž mě však neustále přesvědčoval, abychom se vrátili k šťastným břehům Sona-Nylu, protože Sona-Nyl už lidé znají, kdežto Cathurii ještě nikdo nikdy nespatřil.

 

A když jsme sledovali ptáka jednatřicet dnů, spatřili jsme na západě čedičové sloupy. Byly zahaleny mlhou, takže nikdo neviděl, co je za nimi, a nedohlédl ani na jejich vrcholy, o nichž se říká, že sahají až do nebes. Vousatý muž mě znovu úpěnlivě prosil, abychom se vrátili, ale já mu nevěnoval pozornost, byl jsem přesvědčen, že právě z mlh za čedičovými sloupy přicházejí hlasy zpěváků a loutnistů, které byly ještě sladší než nejsladší písně Sona-Nylu a pěly na mne chválu; chválu na mne, který se plavil už od úplňku a pobýval v Zemi fantazie. A tak se Bílá loď pomalu nořila za zvuku tichých melodií do mlh mezi čedičové sloupy. Když hudba utichla a mlha se rozplynula, spatřili jsme nikoliv Cathurii, ale divoké, rozbouřené moře, které unášelo náš bezmocný koráb kamsi do neznáma. Brzy jsme zaslechli vzdálené hřmění padajících vod a před námi na obzoru se objevila rozsáhlá vodní tříšť obrovského vodopádu, kterým se světové oceány řítily do bezedné propasti. Vousatý muž se ke mně obrátil se slzami v očích: „Zavrhli jsme překrásnou zemi Sona-Nyl, kterou už sotva kdy spatříme. Bohové jsou mocnější než lidé a zvítězili.“ Zavřel jsem oči před nárazem, o kterém jsem věděl, že je nevyhnutelný, a také proto, abych neviděl nebeského ptáka, vznášejícího se nad okrajem vodopádu a posměšně mávajícího modrými křídly.

 

Po nárazu nastala tma a ozval se ohlušující praskot a výkřiky lidí. Od východu se přihnal bouřlivý ledový vítr, pronikající až do morku kostí, jak jsem se tiskl k vlhkému plochému kameni, který mi náhle vyrostl pod nohama. Vtom se ozval další náraz, a když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsem na pláni u majáku, odkud jsem před mnoha lety vyplul. Ze tmy pode mnou se náhle vynořila silueta ohromné lodi, tříštící se o skaliska, a když jsem se podíval přes pláň k majáku, uvědomil jsem si, že poprvé od dob mého děda maják selhal.

 

Později v noci, když jsem vstoupil do věže, padl můj zrak na kalendář na zdi. Zůstal tak, jak jsem ho zanechal, když jsem odjížděl. Za svítání jsem z věže sestoupil a hledal na skalách vrak lodi, ale našel jsem jenom mrtvolu zvláštního ptáka barvy azurové oblohy a osamělé roztříštěné lodní ráhno, bělejší než hřebeny vln nebo horský sníh.

 

Od té doby mi oceán už nikdy svá tajemství nesvěřoval, a i když úplněk zářil vysoko na obloze ještě mnohokrát, Bílá loď z jihu už nikdy nepřiplula.