Jdi na obsah Jdi na menu
 


Číhajúci des

1. 7. 2007
Číhající děs

I. STÍN NA KOMÍNĚ

Ve vzduchu byla cítit bouřka, když jsem se oné noci vydal k opuštěnému domu na vrcholu Bouřné hory hledat číhající děs. Nebyl jsem sám, neboť šílená odvaha se tehdy nesnoubila s tou láskou ke všemu zvláštnímu a příšernému, která mě v mém životním běhu přiměla k celé řadě výprav za podivnými hrůzami v literatuře i životě. Byli se mnou dva spolehliví a svalnatí muži, pro které jsem poslal, když nastala ta pravá chvíle; muži, kteří se ke mně připojovali na mých příšerných výpravách, neboť byli výjimečně fyzicky zdatní.

Z vesnice jsme odešli v tichosti – kvůli reportérům, kteří se ještě stále zdržovali po oné hrůzostrašné panice, kterou před měsícem vyvolala přízračná plížící se smrt. Později, řekl jsem si, mi možná nějak pomohou; v té chvíli jsem však o ně nestál. Kéž bych jim byl býval dovolil zúčastnit se naší výpravy, možná že bych pak nebyl býval musel nosit v sobě to tajemství tak dlouhou dobu; ukrývat ho ve svém nitru ze strachu, že mne svět nazve šílencem nebo sám zešílí z ďábelských důsledků té záležitosti. Nyní, když o tom přece jen vyprávím, abych z ustavičného hloubání nezešílel, přál bych si, abych to tajemství nikdy neskrýval. Neboť já a jenom já vím, jaký děs se skrýval na té strašidelné a opuštěné hoře.

V malém automobilu jsme urazili celé míle pralesa a kopcovitého terénu, dokud nás nezastavil zalesněný svah. Krajina byla na pohled neobvykle pochmurná, neboť jsme ji pozorovali za noci a bez přítomnosti hloučku vyšetřovatelů, na který jsme byli zvyklí, takže jsme měli často nutkání rozsvítit acetylénový reflektor navzdory pozornosti, kterou bychom tím mohli vzbudit. Krajina po setmění nevypadala zrovna bezpečně a já si myslím, že bych si její morbidnosti byl všiml, i kdybych nebyl věděl o hrůze, která se tam člověku lepí na paty. Z divokých zvířat tam nežilo žádné – dokáží vycítit, když na ně zblízka pošilhává smrt. Letité, blesky zjizvené stromy se zdály být nepřirozeně vytáhlé a zkroucené a i ostatní vegetace člověku připadala zvráceně bujná a horečnatě rostoucí, zatímco zvláštní pahrbky a vyvýšeninky v zaplevelené, fulgurity poďobané zemi mi připomínaly hady a lidské lebky, oteklé do gigantických rozměrů.

Děs číhal na Bouřné hoře už déle než sto let. To jsem se ihned dověděl z novinových zpráv o katastrofě, zásluhou které vzal svět tento kraj poprvé na vědomí. To místo je vzdálené, opuštěné navršiv té části Catskillských hor, kam kdysi sotva znatelně a jen na krátkou dobu pronikla holandská civilizace a kde, jak její příliv zase začal ustupovat, po sobě zanechala jen rozbořená sídla a degenerované přistěhovalce, obývající žalostné vísky na opuštěných svazích. Než byl v této oblasti zřízen policejní sbor, navštěvovali ji normální lidé jen zřídka; a i teď ji střežily jen nepříliš časté policejní hlídky. Děs má však v okolních vesnicích hluboké kořeny, neboť je to hlavní námět prostoduchých rozhovorů těch nebohých míšenců, kteří občas opouštějí svá údolí, aby směnili ručně pletené koše za ty základní životní potřeby, které si nedokáží sami zastřelit, vypěstovat či vyrobit.

Číhající děs se skrýval v opuštěné usedlosti Martensových, které se lidé vyhýbali a jež korunovala vysoký, avšak povlovný vrchol, který jako by přitahoval bouřky, a tak si vysloužil jméno Bouřná hora. Po více než sto let už byl tento starý kamenný dům uprostřed stromů námětem příběhů neuvěřitelně fantastických a nestvůrně hrůzných; příběhů o tiché, plížící se smrti, která se vždy v létě vykrádá z domu ven. Vystrašeně vyprávěli usedlíci o démonu, který po setmění loví pocestné a buď šije odnese s sebou, nebo je zanechá na místě v hrozném stavu, rozsápané na kusy; zatímco jindy šeptem vyprávěli o krvavých stopách vedoucích ke vzdálenému domu. Někteří říkali, že zvuk hromu přivolává číhající děs z jeho skrýše, zatímco jiní tvrdili, že hrom je jeho hlasem.

Nikdo, kdo nebyl z tohoto zapadlého kraje, nevěřil těmto různorodým a navzájem se vyvracejícím historkám, plným nesouvislých a neuvěřitelných popisů ďábla, který byl zahlédnut jen koutkem oka; avšak žádný farmář ani vesničan ani na okamžik nezapochyboval o tom, že v domě Martensových straší nějaké ďábelské stvoření. Místní dějiny takovéto pochybnosti nepřipouštěly, ačkoli se nikdy nenašel žádný důkaz o tom, že tam straší, podobně jako ho nenašel ani nikdo z těch, kteří dům kdysi navštívili po jednom obzvláště sugestivním vyprávění usedlíků. Stařeny šířily podivné mýty o přízraku Martensových, mýty, týkající se jejich rodiny samotné, dědičné zvláštnosti, spočívající v odlišnosti jejich pravého a levého oka, jejich dlouhých, prapodivných rodinných záznamů a vraždy, která se pro tuto rodinu stala prokletím.

Hrůza, která mne do této krajiny přivedla, byla náhlým a ohromujícím potvrzením těch nejfantastičtějších legend horalů. Jedné letní noci, po nebývalé kruté bouři, zburcoval krajinu masový úprk usedlíků, jehož příčinou prostě nemohla být jen nějaká halucinace. Soucit vzbuzující zástupy místních obyvatel vykřikovaly a s pláčem vyprávěly o nepojmenovatelné hrůze, která se na ně snesla“, což bylo ostatně na první pohled patrné. Sami ji nezahlédli, ale z výkřiků, přicházejících z jedné z jejich vesniček pochopili, že přišla plíživá smrt.

Nazítří ráno následovali civilisté a policejní oddíl chvějící se horaly na místo, které podle jejich tvrzení navštívila smrt. A smrt tam opravdu byla. Pod jednou z usedlických vesnic se po zásahu blesku propadla země a zničila tak několik páchnoucích chatrčí; avšak tyto materiální ztráty zcela zastínilo zničení všeho živého, které se k nim přidalo. Z pravděpodobného počtu pětasedmdesáti lidí, kteří toto místo obývali, nebylo vidět jediného živého tvora. Rozrytá země byla pokryta krví a zbytky lidských těl, které příliš živě svědčily o ničivém působení ďábelských zubů a pařátů; od tohoto krveprolití však nevedly žádné viditelné stopy. Na tom, že příčinou musí být nějaké hrozné zvíře, se všichni rychle shodli a nikdo se neopovážil znovu vyslovit obvinění, že za touto záhadnou smrtí se skrývají jen mrzké vraždy, které jsou v podobných upadajících společenstvích běžnou záležitostí. Toto obvinění bylo vzkříšeno teprve tehdy, když se začalo pohřešovat pětadvacet lidí z odhadovaného počtu obyvatel; ale i pak bylo obtížné vysvětlit vraždu padesáti osob polovičním počtem lidí. Skutečností však zůstalo, že jedné letní noci vyšlehl z nebe blesk, který za sebou zanechal mrtvou vesnici plnou těl, která byla příšerným způsobem roztrhána, rozsápána a zohavena.

Rozrušení lidé si tuto hrůznou událost ihned spojili s duchy pronásledovaným domem Martensových, i když jsou obě místa od sebe asi tři míle daleko. Policisté byli skeptičtější – v rámci vyšetřování navštívili dům jen párkrát a nakonec, když zjistili, že je zcela opuštěný, k němu přestali jezdit úplně. Lidé z okolí však místo s neúnavnou pečlivostí prohledali, obrátili celý dům naruby, změřili hloubku vodních nádrží a potoků, prošťárali křoví a důkladně prohledali přilehlé lesy. Vše bylo marné: smrt, která přišla, po sobě nezanechala žádnou stopu, jen samotnou zkázu.

Než nastal druhý den pátrání, celou záležitostí se už zabývaly noviny, jejichž zpravodajové doslova zamořili Bouřnou horu. Jejich popisy byly velmi podrobné a obsahovaly množství rozhovorů, jejichž účelem bylo objasnit historii této hrůzy, tak jak ji vyprávěly místní stařenky. Zpočátku jsem jejich zprávy sledoval jen s vlažným zájmem, neboť v oblasti hrůzy jsem zasvěcený znalec; po týdnu jsem však odhalil atmosféru, která mne podivně rozrušila, takže 5. srpna 1921 jsem se zaregistroval mezi zpravodaje, kteří k prasknutí zaplnili hotel v Lefferts Corners, vesnici ležící nejblíž Bouřné hory a sídle místního velitelství vyšetřujících úředníků. Uběhly ještě tři týdny, než mi postupný odchod zpravodajů nechal volné ruce k tomu, abych začal příšerné pátrání, založené na podrobném šetření a zkoumání, kterým jsem se v mezidobí zaměstnával.

A tak jsem oné letní noci, zatímco v dálce burácel hrom, opustil ztichlý automobil a trmácel se spolu s dvěma vyzbrojenými společníky po nejvzdálenějších, pahrbky pokrytých končinách Bouřné hory a paprsky elektrické svítilny jsem mířil na strašidelné šedé zdi, které se začínaly nořit z obrovitých dubů před námi. V morbidním nočním osamění a slabém, mihotavém osvětlení nesla tato obrovská, krabici připomínající stavba temné známky hrůzy, kterou za dne nebylo možno objevit; přesto jsem však nezaváhal, neboť jsem přišel s pevným rozhodnutím vyzkoušet jeden svůj nápad. Domníval jsem se, že hrom přivolává démona smrti z nějakého strašidelného, tajného úkrytu a ať už by tento démon byl hmotného rázu či jen jakýmisi zhoubnými výpary, byl jsem rozhodnut se s ním seznámit.

Důkladně jsem tu zříceninu prozkoumal už dřív, a proto jsem měl svůj plán dobře rozmyšlen: jako místo hlídkování jsem si vybral bývalý pokoj Jana Martense, jehož vražda je tak častým námětem vesnických pověstí. Cosi mi říkalo, že obydlí této dávné oběti nejlépe poslouží mým účelům. Světnice, o rozměrech nějakých dvacet na dvacet stop, obsahovala stejně jako další pokoje harampádí, které dříve bývalo nábytkem. Nacházela se v prvním poschodí v jihovýchodním rohu domu a měla jedno veliké okno obrácené na východ a úzké okno směřující k jihu, oběma však už chyběly tabulky i okenice. Oproti velkému oknu byl obrovský holandský krb, obložený kachli s biblickými motivy, zobrazujícími příběh marnotratného syna, a naproti úzkému oknu byla do zdi vestavěna prostorná postel.

Jak postupně sílilo burácení hromu, tlumené hradbou stromů, provedl jsem detaily svého plánu. Nejprve jsem k římse velkého okna vedle sebe přivázal tři provazové žebříky, které jsem si s sebou přinesl. Věděl jsem, že dosáhnou až na příhodné místo na trávě před domem, neboť jsem je již vyzkoušel. Pak jsme z jiného pokoje všichni tři přitáhli kostru široké postele, kterou jsme přitlačili napříč k oknu. Vystlali jsme ji jedlovým chvojím a všichni jsme teď na ní leželi s nabitými pistolemi: dva odpočívali, zatímco ten třetí hlídal. Ať už by byl démon přišel z kteréhokoli směru, měli jsme k dispozici případnou únikovou cestu. Pokud by přišel zevnitř, měli jsme provazové žebříky, pokud by přišel zvenčí, pak dveře a schody. Berouce v úvahu minulé případy, nepředpokládali jsme, že by nás, kdyby došlo k nejhoršímu pronásledoval daleko.

Hlídkoval jsem od půlnoci do jedné hodiny, kdy jsem, navzdory pochmurnému domu, nechráněnému oknu a blížícím se hromům a bleskům, pocítil výjimečnou ospalost. Ležel jsem mezi svými dvěma společníky: Georgem Bennettem, ležícím směrem k oknu, a Williamem Tobeym, obráceným ke krbu. Bennett spal – určitě ho přepadla stejně nezvyklá ospalost jako mne, a tak jsem pro příští hlídku vybral Tobeyho, i když i ten podřimoval. Je zvláštní, s jakým soustředěním jsem pozoroval krb.

Mohutnějící hřmění muselo poznamenat mé sny, neboť i v té krátké chvilce, po kterou jsem spal, mne navštívily apokalyptické vize. Jednou jsem se napůl probudil – nejspíš proto, že spáč u okna neklidně přehodil paži přes mou hruď. Nebyl jsem sice dostatečně probuzený, abych se přesvědčil, zda Tobey plní své povinnosti hlídky, tato nejistota však ve mně vyvolávala zřetelnou úzkost. Dosud nikdy mne přítomnost zla tak palčivě netrýznila. Později jsem musel znovu usnout, neboť v okamžiku, kdy noc zhrůzněla výkřiky překračujícími meze všeho, co jsem dřív zažil nebo co žilo v mé fantazii, vyrazila má mysl z jakéhosi fantomatického chaosu.

V tom křiku škrábala nejvnitrnější duše lidského strachu a utrpení s beznadějí a jako smyslů zbavená na ebenová vrata zapomnění. Probudil jsem se do rudého šílenství a výsměchu ďábelskosti, jak se v nepochopitelných vzpomínkách postupně vzdalovala a ozvěnou vracela ta fobická, palčivá muka. Byla tma, ale podle prázdna po své pravici jsem pochopil, že Tobey je pryč a jen Bůh ví, kde. Přes hruď mi stále ležela těžká paže spáče po mé levici.

Pak přišel ničivý zásah blesku, který otřásl celou horou, ozářil ta nejtemnější zákoutí háje letitých stromů a rozsekl jejich zkrouceného patriarchu. V ďábelském záblesku obrovské ohnivé koule se spáč náhle s trhnutím probudil, zatímco světlo přicházející dovnitř oknem, zřetelně promítalo jeho stín na komín nad krbem, ze kterého jsem nespustil oči. To, že jsem dosud naživu a mám rozum v pořádku, je zázrak, který nedokážu pochopit. Nedokážu, neboť ten stín na komíně nebyl stínem George Bennetta ani žádné jiné lidské bytosti, ale bezbožnou zrůdností z nejhlubších kráterů pekla; bezejmenný, beztvarý hnus, který žádná mysl nemohla plně pochopit a žádné pero ani částečně popsat. V příští vteřině jsem byl už v tom prokletém domě sám: jen jsem se třásl a něco jsem si nesrozumitelně mumlal. George Bennett a William Tobey po sobě nezanechali žádné stopy ani stopy zápasu. Víc o nich nikdy nikdo neslyšel.

II. TO, CO PŘICHÁZÍ V BOUŘI

Dny po tomto hrozném zážitku v domě zahaleném stromy jsem trávil, nervově vyčerpaný, v posteli mého hotelového pokoje v Lefferts Corners. Už si přesně nepamatuji, jak se mi podařilo dostat se k automobilu, nastartovat ho a nepozorovaně vklouznout zpět do vesnice; v paměti mi totiž nezůstal jediný určitý dojem, až na větvemi divoce mávající titánské stromy, ďábelská burácení hromu a charónovské stíny, vrhané křížem krážem přes pahrbky, které posévaly krajinu puntíky a proužky.

Jak jsem se chvěl a přemítal o tom mozek sžírajícím stínu, pochopil jsem, že jsem se konečně setkal s jednou z největších hrůz Země – jednou z těch bezejmenných pohrom vzdálené nicoty, jejichž slabé ďábelské ozvěny občas zaslechneme na nejvzdálenějším okraji vesmíru, ale kterých jsme díky naší vlastní omezené představivosti ušetřeni. Původ stínu, který jsem viděl, jsem se téměř neodvažoval zkoumat či určovat. Mezi mnou a oknem oné noci něco leželo, ale vždy, když jsem ze sebe nedokázal setřást instinktivní nutkání tu věc klasifikovat, celý jsem se otřásl. Kdyby to tak jen bylo vrčelo či štěkalo nebo se chichotavě smálo – i to by bylo zmírnilo tu nezměrnou hrůznost. Ale bylo to tak tiché. Mělo to na mé hrudi položenou těžkou paži či přední tlapu… Očividně to bylo nebo alespoň kdysi bývalo živou bytostí… Jan Martense, do jehož pokoje jsem vnikl, byl pohřben na hřbitově u domu… Musím najít Bennetta a Tobeyho, pokud ještě žijí… proč si ta věc vybrala je a mne nechala jako posledního?… Ospalost mě tak přemáhá a sny jsou tak strašné…

Netrvalo to dlouho a uvědomil jsem si, že musím svůj příběh někomu povědět nebo se úplně zhroutím. Už jsem se rozhodl, že po číhajícím děsu nepřestanu pátrat, neboť se mi při mé nerozvážné nevědomosti zdálo, že nejistota je horší než poznání pravdy, ať už by byla jakkoli strašná. Proto jsem si dobře promyslel, jakým směrem se při tomto úkolu dát; jaké lidi si vybrat za své důvěrníky a jakým způsobem vystopovat věc, která smazala ze světa dva muže a vrhala tak hrůzyplný stín.

Mí nejdůležitější známí v Lefferts Corners byli přívětiví reportéři, z nichž pár tady ještě stále zůstávalo, aby zachytili poslední dozvuky tragédie. Rozhodl jsem se, že si svého spolupracovníka vyberu právě mezi nimi, a čím víc jsem uvažoval, tím víc se mé sympatie přikláněly k jistému Arthurovi Munroeovi, snědému, hubenému muži kolem pětatřiceti let, jehož vzdělání, záliby, inteligence a povaha o něm všechny vypovídaly jako o člověku, který není svázán konvenčními představami a předsudky.

Jednoho odpoledne začátkem září naslouchal Arthur Munroe mému vyprávění. Od počátku jsem viděl, že v něm vyvolává zájem i účast – a když jsem skončil, tak celou věc rozebrala prodiskutoval s maximální bystrostí a rozvahou. A navíc, jeho rady byly neobyčejně praktické; navrhl totiž, abychom veškeré práce v domě Martensových odložili až do doby, kdy se budeme moci opřít o podrobnější historické a geografické údaje. Na jeho popud jsme pročesávali krajinu ve snaze získat informace týkající se té hrozné rodiny Martensových a našli jsme muže, který vlastnil báječně objasňující deník, zděděný po předcích. Také jsme vedli dlouhé rozhovory s těmi z norských míšenců, které hrůza a zmatek nezahnaly na vzdálenější svahy, a dohodli jsme se, že než začneme s naším nejdůležitějším úkolem, důkladně a s konečnou platností prozkoumáme místa, která místní legendy spojovaly s nejrůznějšími tragédiemi.

Výsledky tohoto zkoumání zpočátku celou věc příliš neobjasňovaly, ačkoli poté, co jsme je shrnuli, se nám zdálo, že prozrazují poměrně důležitý rys: a to, že počet zaznamenaných hrůz byl zdaleka nejvyšší v oblastech nacházejících se buď poměrně blízko obávaného domu, nebo v místech spojených s tímto domem pásy morbidně přebujelého lesa. Byly zde, pravda, i výjimky: tragédie, o které se doslechl celý svět, se opravdu udala na holém místě, dosti vzdáleném jak od domu, tak od jakýchkoli pruhů stromoví, které by ho s domem spojovaly.

Co se týče povahy a vzhledu číhajícího děsu, od ustrašených a omezených obyvatel nuzných chatrčí nebylo možno získat pražádné informace. Jedním dechem ho nazývali hadem a obrem, ďáblem hromu a netopýrem, supem a kráčejícím stromem. My jsme se však cítili oprávněni k domněnce, že se jedná o živý organismus, velmi citlivě reagující na atmosférické bouře; a ačkoli některé pověsti se zmiňovaly o křídlech, domnívali jsme se, že odpor, který ta věc má k volným prostorům, mluví spíš pro hypotézu, že se pohybuje po zemi. Jediná věc, která s tímto názorem neladila, byla rychlost, kterou by se to stvoření muselo přemisťovat, aby mohlo provést všechny skutky, které mu byly připisovány.

Když jsme se s místními usedlíky blíže seznámili, začali nám být v mnoha ohledech velmi sympatičtí. Byli to prostí tvorové pomalu sestupující po evoluční křivce kvůli svému nešťastnému dědičnému zatížení a otupující izolaci. Báli se cizinců, ale postupem času si na nás zvykli, a nakonec nám hodně pomohli, když jsme při našem hledání číhajícího děsu prohledávali všechny houštiny a strhávali všechny dělící stěny domu. Když jsme je požádali, aby nám pomohli najít Bennetta a Tobeyho, byli opravdu v úzkých: neboť přestože nám chtěli pomoci, věděli, že ti dva z tohoto světa úplně zmizeli stejně jako jejich vlastní pohřešovaní. O tom, že mnoho z nich už dokonce bylo zabito a odvlečeno pryč, stejně jako byla kdysi dávno vyhubena divoká zvěř, jsme byli samozřejmě zcela přesvědčeni; a s obavami jsme očekávali další tragédie.

Do poloviny října jsme si lámali hlavu tím, že naše pátrání nepostupuje téměř vůbec kupředu. Noci byly jasné, a tak nedošlo k žádným ďábelským útokům; úplnost našich bezvýsledných pátrání v domě a okolní krajině nás téměř přiměla k tomu, abychom začali číhající děs pokládat za nehmotnou sílu. Obávali jsme se, že nastane chladné počasí, které zmaří další pátrání, neboť všichni byli zajedno v tom, že démon bývá v zimě klidný. Proto také nádech spěchu a beznaděje poznamenal náš poslední průzkum, který jsme za bílého dne podnikli ve vesnici, již navštívila hrůza, ve vesnici, nyní již pusté, neboť usedlíci z ní plni strachu utekli.

Ta osudem pronásledovaná usedlická vesnička neměla žádné jméno; ležela však již celou řadu let v chráněné, avšak holé rozsedlině mezi dvěma vrcholy, pojmenovanými Kuželová hora a Javorová hora. Z těch dvou měla blíž k Javorové hoře a některé primitivní příbytky byly opravdu spíš jakýmisi do země vydlabanými úkryty na jejím úbočí. Geograficky ležela asi dvě míle na severozápad od úpatí Bouřné hory a tři míle od duby obklopené usedlosti. Celé dvě a čtvrt míle z celkové vzdálenosti dělící vesničku od usedlosti tvořila úplně holá krajina: tato pláň byla poměrně rovná, až na některé nízké vyvýšeniny, připomínající hady, a porostlá jen trávou a řídkými chomáči plevele. Když jsme vzali v úvahu tyto topografické vlastnosti, došli jsme k závěru, že ten démon musel přijít od Kuželové hory, jejíž zalesněný jižní hřbet vybíhá na krátkou vzdálenost od nejzápadnějšího výběžku Bouřné hory. Tento výzdvih půdy jsme nakonec určili jako půdní sesuv pocházející z Javorové hory; a osamělý, vysoký rozčísnutý strom na jeho svahu byl místem, kam udeřil blesk, přivolávající ďábla.

Jak jsme s Arthurem Munroem již asi podvacáté palec za palcem procházeli zničenou vesnici, naplňovala nás jakási sklíčenost spolu s novými, nejasnými obavami. Bylo to opravdu navýsost podivné, i když strašidelné a podivné věci byly běžnou záležitostí, nenalézt po tak krušných událostech na scéně ani jedinou stopu; a my jsme se pohybovali pod olověnou, temnějící oblohou s onou tragickou, bezcílnou horlivostí, která je výsledkem smíšených pocitů marnosti a nutnosti konat. Byli jsme opravdu co možná nejvíc pečliví – znovu jsme vstoupili do každé chalupy, v každé podzemní chatrči na svahu hory jsme znovu hledali lidská těla, znovu jsme pečlivě prohledali každičkou stopu sousedního trnitého svahu, abychom našli doupata a jeskyně, avšak bezvýsledně. A navíc, jak už jsem řekl, se nad námi hrozivě vznášel nový děs, jakoby hejno obrovitých gryfonů s netopýřími křídly shlíželo na nás z propastí na opačné straně vesmíru.

Jak se odpoledne pomalu chýlilo k večeru, bylo čím dál hůř vidět a slyšeli jsme dunění bouřky, chystající se propuknout nad Bouřnou horou. Tento zvuk nás na takovémhle místě pochopitelně rozrušil, i když méně, než by nás byl rozrušil v noci. Stejně jsme však plni zoufalství očekávali, že bouře bude trvat až do noci; a s těmito vyhlídkami jsme skončili s bezúčelným průzkumem na kopci a rozhodli se obrátit do nejbližší obydlené vísky, abychom sestavili oddíl několika usedlíků, kteří by nám s pátráním pomohli. Byli velmi plaší, ale pro pár mladších mužů by bylo naše ochranitelské vůdcovství jistě dostatečnou pobídkou k tomu, aby nám takovou pomoc přislíbili.

Ale sotva jsme vyrazili na cestu, tak se z nebe spustila oslepující clona prudkého lijáku, takže hlavní nutností se pro nás vmžiku stalo najít si nějaký úkryt. Pod oblohou tmavou skoro jako za noci jsme ošklivě klopýtali, avšak díky občasným zábleskům a tomu, jak podrobně jsme vesnici znali, jsme se brzy dostali ke srubu, do kterého pršelo nejméně ze všech: různorodé kombinaci klád a prken, jejíž dosud existující dveře a jediné okénko byly obě obráceny k Javorové hoře. Když jsme za sebou zatarasili dveře před zuřivostí větru a deště, nasadili jsme na okno hrubou okenici, kterou jsme už po našich četných průzkumech uměli rychle najít. Sedět tam na rozviklaných bednách ve tmě jako uhel bylo bezútěšné, ale zapálili jsme si dýmky a občas jsme si kolem sebe posvítili kapesními svítilnami. Tu a tam jsme dírami ve zdech zahlédli blýskání: odpoledne bylo tak neuvěřitelně tmavé, že každý blesk působil neobyčejně sugestivně.

Naše bdění za bouřky mi náhle se zachvěním připomnělo strašidelnou noc na Bouřné hoře. Má mysl se obrátila k té podivné otázce, která mi neustále přicházela na mysl od té doby, co jsem zažil tu úděsnou noční můru: a tak jsem znovu uvažoval, proč si démon, který se přiblížil ke třem hlídkujícím buď od okna, nebo zevnitř domu, vybral nejprve muže po obou stranách a toho uprostřed si nechal nakonec, když tu ho obrovský kulový blesk zaplašil pryč. Proč si nevybíral své oběti v přirozeném pořádku, kdy bych přišel na řadu druhý, ať už by se ďábel přiblížil z kterékoli strany? Jak dlouhými chapadly asi lovil svou kořist? Nebo snad věděl, že jsem mezi těmito muži velitelem a chystal mi horší osud než ten, který potkal mé společníky?

Uprostřed těchto úvah, jakoby v dramatické snaze je ještě umocnit, se nedaleko ozvala mohutná rána doprovázející zásah blesku, následovaná zvukem sesouvající se půdy. Zároveň vítr, připomínající vlčí vytí, vzrostl v ďábelské crescendo jekotu. Byli jsme si jisti, že osamělý strom na Javorové hoře byl opět zasažen, a Munroe se zvedl ze svého místa a přešel k okénku, aby zjistil množství škod, které bouře napáchala. Když odstranil okenici, dovnitř se s ohlušujícím vytím vevalil vítr a déšť, takže jsem neslyšel, co říká; čekal jsem však, zatímco se vykláněl z okna ven a pokoušel se odhadnout hloubku přírodního pandemonia.

Postupné uklidnění větru a rozjasnění neobvyklé temnoty byly známkou, že bouře už přechází. Předtím jsem doufal, že vydrží až do noci a pomůže nám v našem pátrání, ale sluneční paprsek, vkrádající se dovnitř dírou po suku za mými zády, vyloučil pravděpodobnost něčeho takového. Navrhl jsem Munroeovi, abychom raději ještě využili denního světla, i kdyby třeba měly přijít ještě další přeháňky, a otevřel jsem závoru a pak i hrubé tesané dveře. Země venku byla jednolitou směsicí bláta a louží, s čerstvými hromádkami hlíny z nevelkého půdního sesuvu, neviděl jsem však nic, co by zdůvodňovalo zájem, se kterým se můj společník tiše vykláněl z okna. Přešel jsem k němu a dotknul jsem se jeho ramene: nepohnul se. Pak, když jsem jím v žertu zatřásl a obrátil ho tváří k sobě, pocítil jsem rdousící úponky rakovinně bující hrůzy, jejíž kořeny sahají do nezměrné minulosti a nezměřitelných propastí noci a která se jako přízrak vznáší mimo čas.

Arthur Munroe byl totiž mrtev. A na tom, co zbylo z jeho rozdrcené a rozkousané hlavy už se žádná tvář nedala rozeznat.

III. CO ZNAMENALA RUDÁ ZÁŘ

V bouří zmítané noci 8. listopadu 1921 jsem při svitu lucerny vrhající mrtvolné stíny, osaměle a absurdně stál a kopal v hrobě Jana Martense. Kopat jsem začal už odpoledne, protože se schylovalo k bouřce, a nyní, když byla tma a nad maniakálně hustým listovím propukla bouře, mi bylo dobře.

Domnívám se, že má mysl byla částečně vyšinuta z rovnováhy událostmi, ke kterým od 5. srpna došlo: ďábelský stín v domě, celkové duševní vypětí a zklamání a to, co se za říjnové bouře přihodilo v oné vesničce. Po této události jsem vykopal hrob člověku, jehož smrt jsem nedokázal pochopit. Vím, že jiní by ji také nepochopili, tak ať si raději myslí, že Arthur Munroe se ztratil. Hledali ho, ale nenašli nic. Usedlíci by to možná byli pochopili, ale já jsem neměl odvahu je ještě více vyděsit. Já sám jsem byl na pohled podivně otrlý. Ten šok, který jsem zažil v onom domě, způsobil v mém mozku nějaké změny, takže jsem už byl schopen myslet jen na pátrání po hrůze, která nyní v mé představivosti nabyla nevídaných rozměrů: pátrání, které mne osud Arthura Munroea přiměl udržet v tajnosti a sdílet ho sám.

Už jen samotný pohled na místo, kde jsem kopal, by dokázal normálního člověka rozrušit. Zlověstné stromy pocházející ještě z dávných dob, stromy ďábelské velikosti, věku a fantastického vzhledu nade mnou potměšile pošilhávaly jako sloupy nějakého pekelného druidského chrámu; tlumily zvuk hromu, tišily vítr zatínající drápy do všeho kolem a propouštěly jen nepatrné množství deště. Za zjizvenými kmeny v pozadí, slabě osvětleny procezeným světlem blesků zvedaly se vlhké, břečťanem porostlé kamenné zdi opuštěného sídla, zatímco o něco blíž byla holandská zahrada, jejíž chodníčky a záhony byly zaneřáděny bílou, páchnoucí přebujelou vegetací hub, která nikdy nespatřila plné denní světlo. A nejblíž ze všeho byl hřbitov, kde zdeformované stromy zmítaly zešílevšími větvemi, zatímco jejich kořeny nadzvedaly znesvěcené desky a sály jed z toho, co leželo pod nimi. Tu a tam, pod hnědým příkrovem listí, které trouchnivělo a rozkládalo se v temnotě předpotopního pralesa, jsem dokázal vystopovat zlověstné obrysy některých pahrbků, které byly příznačné pro okolní, blesky zprobodanou krajinu.

K tomuto pradávnému hrobu mne zavedla historie. Historie byla vlastně také vším, co mi zůstalo poté, co všechno ostatní skončilo výsměšným satanstvím. Nyní jsem věřil, že číhající děs není žádná hmotná věc, ale přízrak s vlčími tesáky, který jezdí na půlnočních blescích. A věřil jsem také, díky velkému množství místních pověstí, které jsem objevil při pátrání s Arthurem Munroem, že oním přízrakem je právě duch Jana Martense, zemřelého v roce 1762. A to je důvod, proč jsem tak absurdně kopal v jeho hrobě.

Sídlo Martensových postavil v roce 1670 Gerrit Martense, zámožný obchodník z New Amsterdamu, kterému se nelíbily změny společenského pořádku pod vládou Britů a tak si postavil tento nádherný domov na vzdáleném, lesnatém vrcholku, jehož panenská osamělost a neobvyklá scenérie se mu tolik zamlouvaly. Jediné podstatné zklamání, kterého se na tomto místě dočkal, bylo to, že v létě docházelo k častým a prudkým bouřím. Když si vybíral vhodný kopec a stavěl si sídlo, přikládal mynheer Martense tyto časté výbuchy přírody nějaké zvláštnosti zmíněného ročního období, ale časem pochopil, že příčina tkví v místě samém. Nakonec, když zjistil, že tyto bouře mu způsobují hrozné bolesti hlavy, postavil si sklep, do kterého se mohl uchýlit, když jejich pekelné běsnění dosáhlo vrcholu.

O potomcích Gerrita Martense je toho známo méně než o něm samotném, neboť byli všichni vychování v nenávisti k anglické civilizaci a naučeni vyhýbat se i těm osadníkům, kteří ji přijímali. Žili nesmírně odloučeně a lidé tvrdili, že tato jejich izolovanost způsobila, že se s ostatními lidmi už jen stěží dokázali domluvit. Co se vzhledu týče, byli všichni poznamenáni zvláštní dědičnou odlišností obou očí – jedno oko měli obvykle modré a druhé hnědé. Jejich společenské kontakty neustále řídly, až se nakonec začali ženit a vdávat s příslušníky četného služebnictva, které na statku pobývalo. Mnozí členové této početné rodiny zdegenerovali, rozptýlili se po okolních kopcích a časem splynuli s míšenci – jejich potomky se později stali právě oni soucit vzbuzující usedlíci. Ostatní mrzoutsky lpěli na domě svých předků, čím dál více drželi při sobě a čím dál méně mluvili; vyvinula se však u nich velice citlivá reakce na časté bouře.

Většina těchto informací se k okolnímu světu dostala prostřednictvím mladého Jana Martense, kterého věčný neklid duše přiměl k tomu, aby se připojil ke koloniální armádě, když se na Bouřnou horu dostala zpráva o konvenci v Albany. Byl prvním z Gerritových potomků, který viděl kus světa, a když se roku 1760 po šesti letech válečného tažení vrátil domů, jeho otec, strýcové a bratři ho nenáviděli jako cizince, i přes jeho typicky martensovské oči. Nemohl už dál sdílet podivínství a předsudky Martensových, když ho už ani norské bouře netrápily tak jako dřív. Naopak, skličovalo ho jeho okolí a příteli v Albany často psal o tom, že má v plánu opustit otcovskou střechu.

Na jaře roku 1763 začalo Jonathanu Giffordovi, Janovu příteli z Albany, dělat starosti, že se jeho druh neozývá; zejména proto, že věděl o situaci a hádkách panujících na panství Martensových. Rozhodnutý navštívit Jana osobně, vydal se koňmo do hor. Jeho deník říká, že se k Bouřné hoře dostal 20. září a statek našel ve značně zchátralém stavu. Nevrlí Martensové s podivnýma očima, jejichž nečistý, zvířecký vzhled ho zarazil, mu lámanými guturálami pověděli, že je Jan mrtev. Loni na podzim ho, jak tvrdili, zasáhl blesk a teď leží pohřbený vzadu za zanedbanými, propadlými zahradami. Ukázali návštěvníkovi hrob, pustý a nikterak neoznačený. Něco v chování Martensových vyvolalo v Giffordovi pocit odporu a podezření, a tak se o týden později vrátil s rýčem a krumpáčem, aby toto truchlivé místo prozkoumal. Našel to, co čekal – lebku rozbitou tak krutě, jako by ji byly zasáhly barbarské rány – a tak po svém návratu do Albany otevřeně obvinil Martensovy z vraždy jejich příbuzného.

Zákonem požadované důkazy chyběly, ale historka se rychle rozšířila po okolním kraji a Martensové byli od té doby ostatními lidmi vyloučeni ze společnosti. Nikdo by s nimi nejednal a jejich vzdálenému panství se všichni vyhýbali jako prokletému místu. Nějakým způsobem se jim podařilo žít nezávisle na ostatních dál z toho, co si na statku sami vyrobili, neboť světla zahlédnutá čas od času na vzdálených kopcích svědčila o jejich neustálé přítomnosti. Tato světla lidé vídali až do roku 1810, ale ke konci už jen velmi sporadicky.

Mezitím se kolem panství a hory vytvořilo velké množství pověstí. Lidé se místu vyhýbali s dvojnásobnou zarputilostí a přičetli mu na vrub každý šeptem pronesený mýtus, který dala k dispozici ústní slovesnost. Nikdo ho nenavštívil až do roku 1816, kdy si místní usedlíci povšimli, že už dlouhou dobu nejsou vidět žádná světla. Výprava, která se tam tehdy vydala na průzkum, našla dům opuštěný a napůl v rozvalinách.

Nikde kolem nebylo vidět žádné kostry, a tak se soudilo spíše na odchod než na smrt. Vypadalo to, že klan odešel už před několika lety a podle improvizovaných přístřešků bylo vidět, do jak velkého počtu se před svým odchodem rozrostl. Jeho kulturní úroveň se prudce snížila, jak to také dokazoval rozpadávající se nábytek a roztroušené stříbrné náčiní, které bylo určitě vyhozeno už dávno předtím, než jeho majitelé odešli. Ale i když byli obávaní Martensové pryč, lidé se jejich strašidelného domu báli dál; a jejich strach začal být velmi naléhavý, když se v té pustině mezi horaly rozšířily nové a podivné historky. A tak tu stál: opuštěný, obávaný a spojovaný se mstícím se duchem Jana Martense. Stál tam i oné noci, kdy jsem kopal v Janově hrobě.

Označil jsem své kopání jako absurdní – a takové opravdu bylo, vezmeme-li v úvahu jeho cíl a použitou metodu práce. Rakev s tělem Jana Martense jsem ze země dostal rychle – byl v ní už jen prach a ledek – ale ve zběsilé touze vyhrabat jeho ducha jsem se ryl dál pod místa, kde dříve ležel. Bůh ví, co jsem očekával, že najdu – jen jsem cítil, že kopu v hrobě člověka, jehož duch se za nocí plíží po světě.

Nemohu říci, doják velké hloubky jsem se dostal, když se můj rýč a zakrátko i mé nohy propadly zemí pode mnou. Ta příhoda byla za daných okolností úděsná, neboť výskyt podzemních prostor právě zde strašlivým způsobem potvrzoval mé šílené teorie. Při mírném pádu mi zhasla lucerna, ale rozsvítil jsem si kapesní elektrickou svítilnu a spatřil jsem nízký horizontální tunel, který se v obou směrech ztrácel v nedohlednu. Byl dost široký, aby se jím dalo proplazit, a ačkoli by se o to v dané chvíli žádný duševně zdravý člověk nepokoušel, já jsem ve své cílevědomé horečné snaze objevit číhající děs dočista zapomněl na nebezpečí a zdravý rozum. Zvolil jsem směr vedoucí k domu a bez velkého přemýšlení, nedbaje, že se ušpiním, jsem se nasoukal do nízké podzemní chodbičky; rychle a poslepu jsem se plazil vpřed a jen občas jsem si posvítil před sebe svítilnou.

Copak existují slova, kterými by se dal popsat pohled, který se naskytl člověku ztracenému v nekonečně propastné zemi; jenž si rukama ohmatává cestu před sebou, šroubovitým pohybem se souká vpřed a supí námahou, který se jako smyslů zbavený prodírá svažujícími se spirálami prastaré temnoty, aniž by měl potuchy o čase, nebezpečí, směru či určitém cíli? Je na tom něco příšerného, ale já jsem to prostě dělal. Dělal jsem to tak dlouho, že mi život vybledl ve vzdálenou vzpomínku, a stal jsem se rovným krtkům a červům nočních hlubin. Stalo se to opravdu jen náhodou, že jsem po nekonečném plazení vpřed rozsvítil elektrickou svítilnu, na kterou jsem úplně zapomněl, takže strašidelně ozářila chodbičku ze ztvrdlého jílu, která se táhla a klikatila dál.

Tímto způsobem jsem se po nějakou dobu škrábal dál, takže se mi téměř vybila baterie ve svítilně, když tu se chodba najednou prudce stočila vzhůru a tím mne donutila změnit způsob, kterým jsem se dosud prodíral vpřed. A jak jsem pozvedl oči, zcela nepřipraven na podobný pohled jsem uviděl, jak se v dálce blyští dva ďábelské odrazy mé pohasínající svítilny; dva odrazy, žhnoucí zhoubnou a neklamnou září a vyvolávající mlhavé vzpomínky, přivádějící mne na pokraj šílenství. Automaticky jsem se zastavil, ačkoli jsem neměl dost rozumu, abych se dal na ústup. Oči se blížily, a přesto z věci, která byla jejich nositelem, jsem dokázal rozeznat jen spár. Ale jaký spár! Pak jsem někde hodně vysoko nad hlavou zaslechl slabý rachot, který mi byl povědomý. Byl to divoký hlas horského hromu, vybičovaný do hysterické zuřivosti – musel jsem se nějakou dobu plazit vzhůru, takže povrch už byl docela blízko. A jak hrom tlumeně rachotil, ty oči se stále upíraly vpřed s tupou škodolibostí.

Díky Bohu jsem tenkrát netušil, o co jde, neboť bych byl s největší pravděpodobností umřel. Ale zachránil mne právě tentýž hlas hromu, který tu věc přivolal, neboť po hrůzné chvilce čekání vyšlehl z neviditelného nebe nade mnou jeden z těch blesků, které tak často narážely na horu a jejichž stop v podobě zbytků rozházené hlíny a fulguritů různé velikosti jsem si tu a tam všiml. S kyklopskou zuřivostí protrhl půdu nad tou prokletou jámou, až mne to oslepilo a ohlušilo, ale přesto mne nezbavil úplně vědomí.

V zmatku sesouvající, pohybující se země jsem kolem sebe bezmocně šmátral a tloukl, až mne uklidnily kapky deště, a uviděl jsem, že jsem se vynořil na povrchu na známém místě – na příkrém holém svahu jihozápadní části hory. Neustálé blýskání ozařovalo půdu a zbytky zvláštního nízkého pahrbku, který se táhl dolů z o něco výše ležícího zalesněného svahu; v tom zmatku se však nedalo rozeznat nic, co by naznačovalo, kudy jsem z těch smrtonosných katakomb vyšel. Myšlenky v mém mozku byly zpřeházené stejně jako hlína kolem mne – a jak se v dálce krajinou rozlila směrem od jihu rudá zář, nejspíš jsem si ani neuvědomil, jakou hrůzu jsem prožil.

Ale když mi usedlíci o dva dny později řekli, co ta rudá zář znamenala, pociťoval jsem větší hrůzu než tu, kterou ve mně vzbudila ona podzemní chodba a čísi oči a spár; větší proto, že měla tak krušné následky. Ve dvacet mil vzdálené vísce nastaly po zásahu blesku, který mne přivedl zpátky na zem, orgie děsu a na chatrnou střechu jedné z chalup spadla ze stromu, který se nad ní tyčil, jakási nepojmenovatelná věc. Spáchala tu jakýsi mrzký čin, ale usedlíci stačili chalupu v záchvatu šílenství spálit dřív, než ta věc mohla utéci. Onen mrzký čin konala právě ve chvíli, kdy se na mnou zahlédnuté stvoření s pařátem a očima propadla zem.

IV. STRAŠLIVÉ OČI

Mysl člověka, který by věděl o hrůzách Bouřné hory to, co vím já, a přesto tam hledal číhající děs, nemůže být v pořádku. To, že byla zničena nejméně dvě ztělesnění tohoto děsu, poskytovalo v tomto Acheronu mnohotvárného diabolismu jen nepatrnou záruku duševní a tělesné bezpečnosti, ale já jsem zároveň s tím, jak byly události a odhalení stále zrůdnější, přesto pokračoval ve svém pátrání, a to s ještě větším zápalem.

Když jsem se dva dny po tom příšerném plazení kryptou, spojenou v mých vzpomínkách s oním pařátem a očima, dozvěděl, že ve stejnou chvíli, kdy na mne zíraly ony oči, se nad vesnicí o dvacet mil dál vznášelo jakési zlé stvoření, pocítil jsem opravdové křeče strachu. Ale ten strach byl tak propojen s údivem a dráždivou absurdností, že mi ten pocit byl téměř příjemný. Někdy, trýzněn mukami noční můry, kdy neviditelné síly uhánějí přes střechy podivných mrtvých měst ke šklebící se propasti Nicoty, je pro člověka úlevou a snad i potěšením, když může divoce vykřiknout a dobrovolně se vrhnout s hrůzyplným vírem snové záhuby do kterékoli bezedné propasti, která na vás zrovna otevírá zející chřtán. A tak to bylo i s noční můrou obcházející Bouřnou horu: odhalení, že na tom místě straší hned dvě příšery, mi nakonec dodalo bláznivou, neodolatelnou chuť ponořit se do samotné půdy té prokleté krajiny a holýma rukama vyhrabat smrt, která se jízlivě šklebila z každého palce otrávené hlíny.

Hrob Jana Martense jsem navštívil tak brzy, jak to jen šlo, a bezvýsledně jsem kopal na stejném místě co poprvé. Rozsáhlý zával zahladil všechny stopy po podzemním průlezu, zatímco déšť nanesl zpět do výkopu tolik půdy, že jsem nebyl schopen určit, jak hluboko jsem se onehdy při kopání dostal. Také jsem podnikl náročnou cestu do vzdálené vísky, kde upálili smrtící stvoření, a tam se mi za mé potíže dostalo alespoň malé odměny. V popelu, který zbyl z té osudné chalupy, jsem našel několik kostí, ani jedna z nich však očividně nepatřila té zrůdě. Usedlicí tvrdili, že tomu stvořeni padl za oběť jen jeden člověk; ale já jsem usoudil, že jejich tvrzení je nepřesné, neboť kromě kompletní lidské lebky jsem našel ještě jeden úlomek kosti, který, jak se mi zdálo, kdysi musel tvořit součást lidské lebky. Ačkoli lidé viděli, jak příšera rychle padala dolů, nikdo nedokázal povědět, jak to stvoření vypadalo – ti, kdož ho zahlédli, ho nazývali prostě ďáblem. Prozkoumal jsem veliký strom, na kterém číhalo, nenašel jsem však žádné zřetelné stopy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu, která by vedla do černého lesa, nedokázal jsem však snést pohled na ty morbidně tlusté kmeny ani na ony hadovité kořeny, které se tak nenávistně stáčely, než nakonec zalezly do země.

Dalším krokem, který jsem podnikl, bylo, že jsem s mikroskopickou péčí znovu prozkoumal opuštěnou vísku, kterou navštívila smrt ze všech nejhojněji a ve které Arthur Munroe spatřil něco, co už během svého života nestačil popsat. Ačkoli už má předchozí bezvýsledná pátrání byla nadmíru podobná, nyní jsem si potřeboval ověřit nové údaje; to příšerné plazení v hrobě mne totiž přesvědčilo o tom, že nejméně v jednom z vývojových stadií je ta zrůdnost stvořením žijícím pod zemí. Tentokrát, 14. listopadu, jsem se ve svém pátrání zaměřil zejména na svahy Kuželové a Javorové hory, ze kterých je vidět na tu nešťastnou vísku, a obzvláštní pozornost jsem věnoval sypké půdě v těch částech Javorové hory, kde docházelo k častým půdním sesuvům.

Během odpoledne, které jsem strávil hledáním, nevyšla na světlo žádná nová skutečnost a soumrak se snesl v okamžiku, kdy jsem z Javorové hory pohlížel na vesničku pod sebou a přes údolí na Bouřnou horu. Západ slunce byl nádherný – a najednou vyšel měsíc, který byl téměř v úplňku a zaléval stříbrnou záplavou planinu, vzdálené horské úbočí a podivné nízké pahrbky, které se tu a tam zvedaly ze země. Byla to mírumilovná arkádská scéna, ale já jsem k ní cítil nenávist, neboť jsem věděl, co v sobě skrývá. Nenáviděl jsem posmívající se měsíc, svatouškovskou planinu, rozkládající se horu i ty podezřelé pahrbky. Zdálo se mi, že všechno je zachváceno nějakou odpornou nákazou a ovlivněno zhoubným spojenectvím se zdeformovanými, skrytými mocnostmi.

Zanedlouho, jak jsem se zamyšleně díval na měsícem zalité panoráma, upoutala můj zrak nějaká výjimečnost v povaze a uspořádání jistého topografického prvku. Aniž bych měl nějaké zevrubnější znalosti z geologie, od prvopočátku vzbudily můj zájem neobvyklé vyvýšeniny a pahrbky vyskytující se v této oblasti. Všiml jsem si, že jich je v okolí Bouřné hory poměrně velké množství, ačkoli jich je o poznání méně na planině než u samotného vrcholu hory, který bezpochyby kladl menší odpor zvláštním a pošetilým rozmarům prehistorického zalednění. Nyní, ve světle měsíce, posazeného nízko na obloze a házejícího dlouhé tajuplné stíny, mne náhle napadla působivá myšlenka, že nejrůznější puntíky a proužky vytvořené systémem vyvýšenin mají zvláštní vztah k vrcholu Bouřné hory. Tento vrchol byl nade vši pochybnost středobodem, ze kterého se rozbíhaly řady linií a bodů, jako by odporný dům Martensových kolem sebe natahoval viditelné úponky strachu. Představa takových úponků mne nepochopitelně rozrušila, a zastavil jsem se, abych popřemýšlel o tom, proč považuji tyto vyvýšeniny za pozůstatek doby ledové.

Čím více jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem tomu věřil a v mé mysli, ve které se teprve nedávno udělalo jasno, začaly křižovat absurdní a příšerné analogie, založené na povrchové tvářnosti krajiny a mých zkušenostech z podzemí. Než jsem si to stačil uvědomit, pronášel jsem vzrušené a nesouvislé věty: „Můj Bože!… Krtiny… to proklaté místo musí být prolezlé… kolik asi… oné noci v domě… vybrali si nejdřív Bennetta a Tobeyho… na každé straně…“ Pak jsem se jako posedlý jal kopat do nejbližšího pahrbku: kopal jsem zoufale, rozechvěle, ale téměř vítězoslavně; kopal jsem a nakonec jsem vyrazil hlasitý výkřik plný jakýchsi neurčitelných emocí, jak jsem narazil na jakýsi tunel nebo chodbičku podobnou té, kterou jsem se onehdy za té ďábelské noci plazil.

Poté si vybavuji, jak jsem běžel, s rýčem v ruce; byl to příšerný běh napříč měsícem zalitými loukami pokrytými pahrbky a odpornými, strmými propastmi svažujícího se lesa, plného duchů; škobrtal jsem, úpěl, hekal, poskakoval na cestě k tomu příšernému domu Martensových. Vybavuji si, jak jsem bez rozmyslu kopal ve všech koutech sklepa rdoušeného trním, jak jsem kopal, abych našel jádro a centrum toho zhoubného světa pahrbků. A pak si vybavuj i, jak jsem se smál, když jsem narazil na skrytý průlez: díru dole v komíně, ve které rostl bujný plevel házející prazvláštní stíny ve svitu jediné svíce, kterou jsem náhodou měl s sebou. Co dosud zůstává skryto v tom ďábelském hnízdě, číhá tam a čeká, až ho probudí hrom, to jsem nevěděl. Dva se podařilo zabít: třeba už tím všechno skončilo. Přesto mne však stále neopouštělo to žhavé odhodlání dostat se až k nejvnitrnějšímu tajemství toho nebezpečí, které jsem opět začal považovat za určité, hmotné a organické.

Mé nerozhodné úvahy, zdá mám chodbu prozkoumat sám a bez odkladů za svitu kapesní svítilny, nebo se pokusit sehnat k průzkumu skupinku usedlíků, po chvilce přerušil náhlý nápor větru zvenčí, který zhasil svíčku a zanechal mne v naprosté tmě. Štěrbinami a puklinami nade mnou už přestal dovnitř svítit měsíc a s pocitem osudného znepokojení jsem uslyšel zlověstné a významné rachocení blížícího se hromu. Mého mozku se zmocnil chaos navzájem propojených myšlenek a přiměl mne, abych odtápal do nejvzdálenějšího kouta sklepa. Mé oči se však ani na okamžik neodtrhly od té hrozné trhliny dole v komíně; a jak začala dovnitř skrz býlí venku pronikat slabá zář blesků, která ozařovala spáry v horní části zdi, pomalu jsem začal rozeznávat drolící se cihly a odporný plevel. V každé vteřině jsem byl pohlcen směsicí strachu a zvědavosti. Co asi bouře přivolá – nebo existuje vůbec ještě něco, co by mohla přivolat? Veden jedním zábleskem jsem se usadil v hustém trsu rostlin, skrz který jsem mohl pozorovat díru v komíně, aniž bych sám mohl být viděn.

Je-li nebe milosrdné, jednoho dne snad vymaže z mého vědomí pohled, který se mi naskytl, a nechá mě prožít zbývající léta v klidu. V noci nemůžu spát, a když hřmí, musím užívat opiáty. Ta věc přišla nečekaně a neohlášené: démon, krysí cupitání z děr vzdálených a nepředstavitelných, pekelné supění a přidušené chrochtání, a pak z té díry pod komínem vyrazila různorodá a malomocenstvím prolezlá živá hmota – odporná, nocí zplozená záplava organického rozkladu, ještě drtivěji hrůzná než ta nejčernější magie smrtelného šílenství a morbidity. S vřením, kypěním, bublajíc jako hadí sliz, svinovala se do té zející díry a zase se z ní rozvinovala, šířila se jako hnilobná nákaza a vytékala ze sklepa každým možným východem – vytékala, aby se rozptýlila prokletými půlnočními lesy a rozsévala strach, šílenství a smrt.

Bůh ví, kolik jich bylo – musely jich tam být tisíce. Vidět příval těch tvorů ve slabém světle přerušovaného blýskání bylo odpudivé. Když se dostatečně rozptýlili, aby je bylo možno rozeznávat jako samostatné organismy, uviděl jsem, že jsou to zakrslí, zdeformovaní, chlupatí ďáblové či opice – nestvůrné a ďábelské karikatury opičího rodu. Byli tak hrozivě tiší: neozvalo se téměř ani zavřísknutí, když si jeden z posledních opozdilců se zručností dlouholeté praxe navyklým způsobem udělal pokrm ze svého slabšího druha. Ostatní chňapali po tom, co jim zanechal, a jedli s nesmírnou chutí, až jim od úst tekly sliny. Pak, navzdory tomu, že jsem byl omráčen strachem a znechucením, přece jen zvítězila má morbidní zvědavost, a když pak z toho pekla nepoznaných nočních můr vyšla o samotě poslední z těch zrůdností, vytáhl jsem automatickou pistoli a maskován rachotem hromu jsem ji zastřelil.

Křik, zmítání, divoké stíny rudého, lepkavého šílenství, pronásledující jeden druhý nekonečnými, krví zbrocenými chodbami pod purpurovým, blesky metajícím nebem… beztvaré přízraky a kaleidoskopické mutace v paměti uchované ghúlské scény; lesy plné zrůdných, přebujelých dubů se zkroucenými hadovitými kořeny, které sají nepopsatelné šťávy ze země, zavšivené milióny kanibalských ďáblů; chapadla v podobě pahrbků, hledající si cestu z podzemního centra polypovité zvrhlosti… šílené blýskání nad zkázonosnými, břečťanem porostlými zdmi a ďábelskými arkádami, rdoušenými houbovitou vegetací… Budiž pochváleno Nebe za instinkt, který mne v bezvědomí zavedl na místa, kde přebývají lidé; do mírumilovné vesnice, která spala pod tichými hvězdami na jasnícím se nebi.

Za týden jsem se už dostatečně zotavil, abych mohl poslat do Albany pro skupinu mužů, jejichž úkolem bylo vyhodit dynamitem do povětří panství Martensových a celý vrchol Bouřné hory, zatarasit všechny chodby mezi pahrbky, které bude možno objevit, a zničit některé přebujelé stromy, jejichž pouhá existence člověku připadá jako urážka zdravého rozumu. Poté, co všechno vykonali, jsem už mohl trochu spát, ale opravdového klidu nedojdu nikdy, neboť v paměti mi stále tkví ono nepopsatelné tajemství číhajícího děsu. Ta věc mne bude strašit i nadále, neboť kdo může říci, že se ji podařilo úplně sprovodit ze světa a že nejsou po celém světě rozšířeny podobné jevy? Kdo může, s tím, co vím já, pomyslet na neznámé prohlubně v zemi bez příšerného strachu z toho, co by se mohlo stát? Nemohu se bez zachvění podívat na studnu či vchod do podzemí… proč mi lékaři nemohou dát něco, po čem bych spal nebo co by opravdu uklidnilo můj mozek, když hřmí? To, co jsem uviděl v záři blesku, poté co jsem zastřelil ten nepopsatelně ohavný, rozcuchaný objekt, bylo tak jednoduché, že uplynula skoro minuta, než jsem pochopil a dostal se do deliria. Ten předmět byl odporný: ucouraná gorila s ostrými žlutými tesáky a rozcuchanou bělavou srstí. Byl to konečný produkt degenerace savců, hrůzyplný výsledek izolovaného plození, množení a kanibalské výživy nad zemí i pod ní, ztělesnění veškerého chaosu a zmatku a šklebícího se děsu číhajícího v pozadí života. Když to stvoření umíralo, dívalo se na mne a jeho oči se vyznačovaly stejnou zvláštností jako ty, které na mne zíraly pod zemí a vyvolávaly mlhavé vzpomínky. Jedno oko bylo modré, druhé hnědé. Byly to martensovské oči ze starých pověstí, a já jsem v jediném zaplavujícím kataklyzmatu němé hrůzy pochopil, co vzešlo z té zmizelé rodiny – z toho příšerného a hromem o rozum připraveného rodu Martensů.