Čierna Omša 03
Po skončení této hnusné mše
vyrval kněz vnitřnosti dítěte a vloživ je zároveň s krví a úlomky hostie, jež
zbyly po přijímání, do připravené již skřínky, odevzdal ji Montespanové.“5
Aby však měla černá mše
žádaný výsledek, bylo nutno celebrovati ji třikráte za sebou.
Ve Villebousin odebrala se
paní de Montespan, slečna des Oeilets a abbé Guibourg do zámecké kaple, kde
byla celebrována mše na těle markýzině, ležícím na oltáři. Druhá mše byla
celebrována v Saint-Denis, ve starém zpustošeném domě a třetí konala se v jednom
domě v Paříži, do něhož byl zaveden Guibourg se zavázanýma očima a týmž
způsobem odveden též zpět až k radnici.
Ludvík XIV., zvěděv o všech
zločinech, jimiž se poskvrnila ta, již nejvíce miloval, hleděl se především
vyhnouti skandálu. Vyhnanství milenky a naprostá nemilost byly by právě
způsobily to, čemu se chtěl za každou cenu vyhnouti. 15. března 1691 vstoupila
markýza de Montespan do řehole Sv. Josefa a 27. května 1707 zemřela kajícně v
Bourbonu.
-----
5 Dr. G. Légué: Médecins et
Empoisonneurs au XVII Siecle.
=====
MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE
ARCHIVŮ VINTRASOVÝCH.
Mezi těmi, kdož byli
nejlépe zpraveni a měli nejvíce dokladů o ritech černé mše v XIX. století,
musíme uvésti na prvém místě Petra Michala Evžena Vintrase, jehož archivy jsou
neobyčejně bohatými na dokumenty tohoto druhu. Právě tam jsme nalezli vzácné
informace o satanickém sdružení, jež bylo činno kol roku 1835 v Agen. Sdružení
to sestávalo z mužů a žen, kteří před očima Satanovýma — jak praví dokumenty —
oddávali se znesvěcování hostií.
Mladá dívka, slečna V...,
zrozená za Revoluce, byla dvanáctiletá zavlečena do této společnosti. Dali jí
podepsati vlastní krví formuli, kterou se zasvěcovala Satanu, slibujíc sloužiti
a zbožňovati pouze jeho a přísahajíc Bohu věčné záští a nenávist.
Již tehdy byla tato dívka
sváděna satanisty k nejohavnějším zločinům a bylo jí rozkoší znesvěcovati
hostie. Chodila k sv. přijímání a schovávala hostie, jež pak přinášela svým
spoluviníkům.Ti pak uráželi a zneuctívali jich svatost vzpurnými a rafinovanými
pohanami. Někdy byly vkládány do skřínky, odkud mizely, odnášeny neviditelnou
rukou.
Tato dívka byla 25 let
členkou sdružení, často se chtěla přiznati knězi ke svým ohavnostem, ale vždy
ji od toho zdržela jakási tajemná síla a tak se dále utápěla v bahně
svatokrádeží. Přece však se přiznala paní de Belloc, jíž důvěřovala a řekla jí,
že někdy chodila čtyřikráte, ano i pětkráte za den ke Stolu Páně.
Paní de Belloc se podařilo
seznámiti ji r. 1837 s knězem, abbém Degansem a osvoboditi ji s jeho pomocí od
satanistických schůzek. R. 1838 dívka onemocněla, jsouc v nejvyšším stupni
posedlá démonem. Zjevoval se jí, píše jeden ze svědků, několikrát denně. Mučil
ji, tloukl, kroutil jí údy a bil ji tak silně, že často zůstaly jí modřiny na
obličeji až tři týdny. Jindy jí zase pálil obě ruce a zdvihal kůži s těla před
zraky mnoha lidí. Pak jí často udeřil o zem, neb ji odnášel z jedné místnosti
do druhé, kde byla nalezena ležíc v bezvědomí, neboť ochrnula a musela stále
ležeti, nemohouc se bez cizí pomoci hnouti.
Bylo to ohlášeno biskupu v
Agen, jenž rozhodl, aby byla nemocná exorcisována. Exorcismy, při nichž upadala
V... v křeče, byly svěřeny abbému Degansovi a jakémusi knězi a konaly se
každodenně. Kněz exorcista nařizoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, jež
zmizely ze skřínky a i ty, jež byly satanisty zneuctěny. Hostie padaly — často
rozlámány — na hlavu nemocné, do jejích vlasů, a to před knězem i svědky, kteří
spěchali sebrati úlomky. Jindy byly vkládány do úst V... neporušeny, nebo na
její ruce. „Často — píše abbé Degans — krev stékala s hostií. Stíral jsem ji
vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku.“
Jakási mladá žena, též
členka satanického sdružení, navštívila V... a stěžovala si, že se jim ztrácejí
hostie: uzamkli prý je a přece tajemně zmizely. „Od nedávná se mnoho změnilo —
pravila — i náš vůdce náhle zemřel.“
Několik dní před 15. srpnem
r. 1838 — praví zpráva — oznámila V..., že se s ní stane zázrak jako s
ochrnutým, o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3
hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem řídícím exorcismy a jiným, jenž měl
dosvědčiti zázrak. V... byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme
80 hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V..., jež
byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se na svém lůžku a pravila nám: Mohu
choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky
Panny Marie. Od té doby chodila dobře.
Tím však nebyla úplně
osvobozena ode všeho trápení. Čas od času byly přinášeny hostie a vždy stékala
s nich krev. Tělo V... bylo plno popálenin, způsobených démonem. Někdy byly
hostie pokládány na tyto spáleniny. Jaká to byla obtíž odtrhnouti je od živého
masa! Přes veškeru odvahu trpící, viděli jsme často veliké slzy, kanoucí jí z očí.
Přiblížily se Velikonoce
1839. Počátkem svatého týdne bylo V... oznámeno, že na Vzkříšení bude úplně
osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k
zemi. Hod Boží byl pro ni hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se
V..., jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a smrtelná
bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva!
Pak bylo čteno evangelium Sv. Jana. Náhle se V... zvedla, vrhla se na kolena
před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je skončen, neboť
byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi,
připojila: Gloria Marii! Navždy se zasvěcuji jejímu kultu...“
Tak bylo mocí exorcismů
navráceno 3000 hostií, jež byly zneuctěny satanisty. Dlouho zůstaly u abbého
Deganse a pak byly odevzdány biskupu v Agen.
Právě jedna z těchto
agenských hostií byla přinesena na oltář Vintrasův v Tilly-sur-Seules a
objevilo se na ní probodené a krvácející srdce.
Zvěděv, že podobné
svatokrádeže jsou páchány i v jiných městech Francie, zapřísáhl se Vintras
pokračovati v díle započatém v Agen, nabízeje se Bohu jako smírná oběť.
V jeho archivech nalezneme
popis ohyzdné a svatokrádežné černé mše, jíž byl duchem přítomen 23. února
1842.
Před sebou viděl jsem velký
sál, v němž se sedm lidí oddávalo nejbezuzdnějším orgiím. Čtyři mužové a tři
ženy pili z kalichu a ciboria. Když je tato zábava již omrzela, zdálo se, že se
rozvášňují a brzy byli jako šílenci, řvouce, aby vzbudili strach. Pak se vrhli na
jednoho z nich a vyhrožujíce mu, ptali se po Kozlu. Ženy byly nejdivočejší a
nejhnusnější.
Potom za gest, při nichž
jeden předstihoval sprostotou druhého, vyndali vše, co je zapotřebí k oblečení
kněze, sloužícího mši. Na tyto šaty činili tisíce urážek a úsměšků a za
divokého smíchu oblékli do nich člověka, jenž mně připadal jako pitomý. Když
byl bizarně oblečen, otevřeli dvířka vedoucí do malé alkovny, v níž stál
stůl... Na něm byl úplně změněný krucifix a malá dřevěná soška Panny Marie,
vysoká asi 50 cm, již sami oblékli. Proklatci vrhli se na tuto sošku i krucifix
a nebylo snad urážky, jíž by byli zapomněli je zneuctíti.
V jednom okamžiku se malý
ten hlouček seskupil a křičeli jediným hlasem: „Satane, o Satane, přijď, přijď!
Hle, obětujeme Ti svého i Tvého nepřítele. Přijď k nám, kteří přísaháme věčné
záští Matce i Synu.“ Pak kořenili tato slova hnusnými epithety...
V alkovně byl malý otvor, z
něhož vyndali malou plechovou skřínku, uzavřenou visacím zámkem. Jak ji
otevřeli, spatřil jsem v ní velké hostie, jež všichni brali do rukou a pak...!!
Sotva tato scéna minula,
když tu všichni zdvojnásobili svou zuřivost, křičíce: „Naše záští nebeskému
tyranu!“ — Náhle povstal hrozný hluk a myslel jsem, že blesk udeřil, aby zničil
to hnusné doupě...
„Ježíši Kriste — křičel
jsem — zabraň Satanu, aby se Tě dotekl! Marie, zastraš démony, kteří urážejí
Tvého božského Syna.“ Zdvihaje se pak ze všech svých sil, vzkřikl jsem na ně:
„Ďáblové, odstupte... volám blesk na vaše hlavy!“ Všichni ti zuřivci se ke mně
vrhli, aby nasytili svůj vztek. Nemohouce se mě však dotknouti, foukali mně do
tváře, což mně působilo pocit dušení, jehož jsem se počal obávati. Stále jsem
však říkal: „Ježíš a Marie zvítězí.“ Kout, kde jsem byl schoulen, byl již pln
otráveného dechu, obklopujícího mě jak hustý mrak. Soustřediv trochu svou
energii, zvolal jsem: „Pro svou božskou přítomnost v těchto hostiích, vydaných
tolika zneuctěním, osvoboď mě, ó Svatá Trojice, a pomoz mně vyrvati je z rukou
těchto ohavných nestvůr!“ V tom okamžiku se všichni ti bídníci vrhli na hostie
a kousali do nich. Tehda, volaje: „Luthmarael! Ophrimmael!“ opustil jsem místo,
kde jsem stál, a vrhl jsem se mezi ně. Nedbaje jejich křiku a ran, vyrval jsem
jim brzo hostie až na malé úlomky, jež chtivě sbírali, zneuctívajíce je ještě...
Pravil jsem již, že archivy
Vintrasovy oplývají dokumenty, týkajícími se černé mše. J. K. Huysmans,jenž k
nim měl volný přístup, některé z nich opsal a svěřil je později spisovateli
Jules Bois-ovi pro jeho knihu „Le Satanisme et la Magie“.6
Mnoho jich zůstalo ještě
nevydáno, zvláště ty, týkající se jedné společnosti, podobající se agenské, jež
se ustavila v Paříži r. 1846, jejímž cílem bylo opatřiti si svěcené hostie a
zneuctěné házeti psům.
Uvedeme z těch archivů
popis podivného satanského obřadu, konaného v Paříži satanistickou společností,
jejímiž členy byli i kněží.
„Jest večer, 10 hodin.
Všichni čekají. Ve čtvrt na jedenáct se otevrou dveře, ve kterých se objeví
sluha, ptaje se, má-li vpustiti návštěvníky. Je mu odpověděno kladně a okamžik po
té vstoupí muž, následován jsa ženou. — Přinesli jste něco? ptá se příchozích
jeden z kněží. — Ano, neřekli jsme však sluhovi ničeho a nechali tělo v kočáře.
— Odbilo půl jedenácté.
— Nuže, vstupme do pracovny
a zazvoňte na sluhu, ať připraví kabinet — pravil kněz, jenž dosud nepromluvil.
Zatím přinesli tělo. Pak obraceje se k ženě: — Nepila jste žádný silný likér? —
Ona odpovídá: Ne! — Kdy jste posledně jedla? — Před čtyřmi hodinami.
Pak jeden z laiků otevřel
dveře a uzřel jsem dosti prostranný sál, v jehož středu byl postaven stůl. Žena
usedla. Zavázali jí oči, nejdříve černou páskou opatřenou vycpávkami téže barvy
na oční dutiny, pak páskou bílou a konečně třetí, v podobě masky,
ponechávajícím volným pouze nos a ústa. Zatím odešli dva účastníci a za chvíli
se vrátili, nesouce mrtvolu, již položili na stůl. Bylo ta žena.
Kněží oblékli komže a
štoly, otevřeli skříň, vyňali z ní ciborium, mešní knihu a svěcený kámen. Jeden
četl rituál a druhý vzal hostii. Magneticky uspaná žena promluvila, byl to však
ve skutečnosti Satan, jenž mluvil jejími ústy.
Rozkázala, aby přijímali
hostii, říkajíce při tom:
„Zošklivuje si úchvat
anděla Ježíše, proklínaje anděla velké Trojice, jím talisman tvořící jeho sílu,
abych jej tak přemohl a vyhladil jeho jméno z paměti lidské.“
Pak somnambula třikráte
vzkřikla:
„Přijímej, mrtvolo!
Přijímej, mrtvolo!“
Bylo přijímáno třikráte. Ku
konci mrtvola zdvihla ruku, pak nohu! Zaklínači křičeli: „Vítězství!“ slavíce
svůj triumf. Avšak paže, pohnuvši sebou, padla zpět, studena jako dříve a i
noha zůstala stále ztuhlou.
Somnambula již
nepromluvila. Magnetická síla byla vybita...
-----
6 Viz La messe noire selon
Ezéchiel et Vintras a Une messe noire terrassée v Le Satanisme et la Magie.
Str. 225 a následující.
=====
MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE
HUYSMANSE.
Jednou z
nejinformovanějších osob o satanických praktikách a ritech moderní černé mše
byl bezesporně J. K. Huysmans, slavný autor románu La-Bas.
Shromáždil ohromné množství
dokumentů, dopisů, důvěrných sdělení kněží, kteří mu dali důkazy, že černá mše
jest dosud celebrována.
Jedním z nejdůležitějších
důkazů jest krádež svěcených hostií, o nichž mnoho referoval časopis Semaines
Religieuses.
„Proč — praví Huysmans —
kradou lidé hostie? Nelze než připustiti, že hostie ty byly odneseny pro satanické
obřady. Co by na př. činili s hostiemi volní myslitelé, jsou-li pro ně pouze
bezcennými nekvašenými oplatkami? Ti volnomyšlenkáři, kteří by ze zásady
nekoupili ani los za 25 centimů, tažený u Notre-Dame. Je tedy třeba připustiti,
že ti, kdo se jich zmocňují, věří, že je to opravdu tělo Kristovo. A za těch
podmínek mohou býti užity pouze k proklínání a svatokrádežným obřadům.“ Na
podpoření svého názoru uvádí Huysmans některé příklady a zmiňuje se obzvláště o
pařížském sdružení, složeném většinou z žen, které několikrát denně chodily k
přijímání, ponechávaly hostie v ústech, vyplivly je pak, roztrhaly, nebo
potřísnily ohavnými dotyky.
Huysmans měl svědectví
mnoha kněží, již se mu přiznali, že mladé dívky se zpovídaly, že jim byla
činěna nabídka, aby za určitou peněžitou odměnu vymývaly si před přijímáním
ústa jistou směsí, jíž dostaly s dostatek, takže hostie zůstaly pak v ústech
neporušeny.
„K čemu sloužily tyto
hostie — praví Huysmans — ne-li k satanickým obřadům?“
Huysmans sám byl přítomen
Černé mši, jejíž popis můžeme čísti v La-Bas.7 Pekelný ten obřad byl konán v
jakési staré kapli v ulici Vaugirard. Hořely tam omamující vůně, vydražďující
nervy přítomných, většinou to hysteriků a lidí, jichž rovnováha byla porušena.
Na oltáři, který se podobal každému jinému, byl vztýčen výsměšný a ohavný
Kristus. Vyzdvihli mu hlavu, prodloužili krk a namalované řasy měnily bolestnou
tvář v tlamu, zkroucenou hnusným smíchem. Byl nahý a na místě plátna, jež mívá
kol boků, vyčníval z chomáče chlupů mužský úd.
Před oltářem ministranti
pohybovali s nádobkami, naplněnými voňavkami a pálili routu, listy blínu a
durmanu, parfumy příjemné Satanu.
Provázen dvěma ministranty,
hlavu pokrytu šarlatovou čapkou, vstoupil kněz, maje na sobě pouze kněžské
roucho a počal oběť podobnou s počátku každé jiné mši. Ministranti rozdělovali
přítomným měděné úhelníky a kaditelnice, jež zahalily přítomného dýmem parfumů.
Několik žen se vrhlo hlavami nad uhelníčky, vdechujíce vůně z plna plic a pak
omdlévajíce, rozpínaly si šaty, vyrážejíce při tom chraptivé vzdechy. Zatím co
se dály tyto scény opojení, sestoupil satanský kněz pozpátku se stupňů oltáře,
poklekl na posledním a hlasem vzrušeným a ostrým vzýval Satana evokací, z níž
uvádím několik typických pasáží.
„Pane pohoršení, udíleči rozkoší
zločinu, vládce nádherných hříchů a omamných neřestí, Satane, jedině tebe
vzýváme, náš Bože logický, Bože spravedlivý!
Obdivuhodný legáte klamných
úzkostí; ty přijímáš prosby našich slz; zachraňuješ čest rodin, dávaje
potratiti vdovám, jež byly oplozeny, zapomenuvše v rozhodném okamžiku na vše;
ty našeptáváš spěch klamných porodů matkám a tvoje pomoc zabraňuje dětem,
zemřevším před zrozením, poznati úzkost zrání a bolest pádů.
Pomocníku zoufalého
chudáka; posilo přemožených, ty jim dáváš sílu k pokrytectví, nevděčnosti a
pýše, aby se mohli ubrániti útokům dětí Boha, boháčů.
Suveréne opovržení;
mstiteli pokoření; ty, jenž nedáš usnouti starým nenávistem, ty oplodňuješ
mozek člověka, kterého nespravedlnost drtí.
Naději mužství, tesknoto
neplodných lůn, Satane, ty nikdy nežádáš zbytečných důkazů cudných beder, ty
nevelebíš decentnost her lásky a siest, ty jediný přijímáš tělesné prosby a
žádosti rodin chudých a žádostivých.
Původče pěnivých nervos,
olověná věži hysterických, zakrvácená nádobo násilníků.
Pane, tvoji věrní sluhové
tě na kolenou úpěnlivě prosí, volají k tobě, abys jim uchoval jásot nádherných
zločinů, jež spravedlnost nezná, žádají tě, abys jim pomohl při nenávistných
očarováních, jichž neznámé stopy matou rozum člověka, prosí, abys je vyslyšel,
neboť si přejí muka všech, kdož je milují a slouží jim, a chtějí od tebe slávu,
moc a bohatství, od tebe, Krále vyděděnců, Syna, kterého zapudil nemilosrdný
Otec...“
Tuto invokaci následoval
příval urážek, vrhaných v tvář Krista:
„A ty, kterého jako kněz
nutím, abys snad i proti své vůli sestoupil do této hostie a vtělil se do
tohoto chleba, Ježíši, strůjče ošemetností, uchvatiteli poct, zloději
náklonností, slyš:
Ode dne, kdy jsi vyšel z
vyvolených vnitřností Panny, neplnil jsi svých závazků, nedodržel svých slibů;
staletí úpěla, čekajíc na tebe, prchající Bože, Bože mlčící. Měl jsi osvoboditi
lidstvo a přec jsi nikoho nevykoupil: měl jsi se objeviti ve vší své slávě a ty
spíš! ... Měl jsi býti tlumočníkem našich nářků, komořím našich slz, jež jsi
měl vyzdvihnouti k Otci a přec jsi tak neučinil, neboť přímluva za nás byla by
bezpochyby porušila tvůj věčný, pobožnůstkářský a odporný spánek!...
Obludo, jejíž
nepochopitelná krutost zplodila život, aby jím trestala nevinné, která se
odvažuješ zatratiti je pro kdož ví jaký prvotní hřích: která se odvažuješ
trestati podle neznámo jakých výsad, chtěli bychom, abys doznal své nestoudné
lži, své nesmiřitelné zločiny! chtěli bychom zatlouci ještě více tvé hřeby a
hlouběji přitlačiti tvou trnovou korunu, chtěli bychom, aby zas a zas stékala
tvá bolestná krev s okrajů zaschlých ran! ... A my to můžeme učiniti a právě to
konáme, znásilňujíce klid tvého těla, hanobiteli velkých neřestí, ochránče
hloupých čistot, prokletý Nazaréne, lenošný králi, zbabělý Bože!“
Kněz přistoupil znovu k
oltáři, soptě urážkami, jichž hrůza nás děsí. Po posvěcování obrátil se
obličejem k přítomným, plachý, zalit potem. Ministranti nadzdvihli mu ornát,
obnažujíce mu tak břicho, na nějž položil hostii, jež spadla, zasažená a
poskvrněná, na stupně oltáře.
Tu se na ni vrhly ženy a
ležíce na břichu u nohou oltáře, rvaly z ní kusy, pojídajíce je a tlukouce se
navzájem, aby jí mohly ukrásti pro sebe co možno nejvíce!“
Říkalo se, že Huysmansovo
vypravování o černé mši není popisem věci skutečně viděné, ale pouhým
literárním dílem psaným de chic. Tvrzení toto však není úplně správným. Třebaže
některé detaily jsou vypůjčeny ze starých dokumentů, čerpaných jednak z
Vintrasových archivů, jednak z procesu pověstné ďábelské jasnovidky Cantianille,
je nicméně jisto, že se Huysmans zúčastnil černé mše, konané dosti často ve
čtvrti, v které bydlel, v ulici de Sevres. — Později, po svém obrácení na víru,
když se ho tázali, zdali sejí skutečně zúčastnil, stavěl se nechápavým a
byla-li otázka opakována, omezil se na odpověď: „Víte, že se z toho Durtal
vyzpovídal v „En Route“. Pro neštěstí zvědavců — připojoval — za chrámy slouží
těmto proklatým mším místa hermeticky uzavřená a jich vyznavači jsou vázáni
absolutně nezraditelným tajemstvím!...
-----
7 La-Bas, str. 369 až 374
(čes. vyd. 202 a další).
=====
MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE SERGE
BASSETA.
J. K. Huysmans nebyl
jediným spisovatelem, jemuž bylo přáno zúčastniti se ohavného divadla
zkaženosti černé mše. Mimo slavného fysiognoma Eugena Ledos, jenž podal zprávu
o faře Saint-Sulpice a jiných, kde se určitě konaly svatokrádežné parodie, též
jiný spisovatel, známý Serge Basset, zemřevší za války na frontě jako oběť
svého povolání, zúčastnil se roku 1899 jedné z těch hnusných ceremonií, jež
ukazují, do jaké úžasné propasti nemravnosti může se zřítiti přirozenost
člověka a do jakého bahna může zabřednouti.
Uvedeme okolnosti, jež
přispěly p. Serge B. k shlédnutí hnusného divadla.
V jednom ze svých článků,
vydaných v Eclair, vyslovil Serge Basset pochybnost o skutečnosti moderní černé
mše a obdržel dopis:
Pane,
poněvadž jste pochyboval o
realitě černé mše čekejte, jste-li opravdu mužem, zítra večer, ve čtvrtek,
přesné v devět hodin na náměstí Saint-Sulpice s otevřeným číslem Matinu v
rukou. Bude Vám umožněno poučiti se o věci.
Bl. Ocagn.
Serge Basset byl v prvé
chvíli zmaten, pak se však domníval, že se jedná o žert a jsa příliš zaměstnán
svými pracemi, zapomněl brzy na svého bizarního korespondenta. Týden po té
dostal však druhý dopis. Pisatel se mu v něm posmíval pro nerozhodnost a
oznamoval, že chce-li, může se týž večer zúčastniti černé mše.
Večer, v okamžiku, kdy
unaven celodenní námahou, chtěl ulehnouti, byla mu ohlášena velmi nutná
návštěva.
Vzkázal návštěvníku, že je
příliš unaven a že prosí, aby přišel druhý den.Ten však trval na tom, že s ním
musí mluviti nutně a pravil: „Řekněte, že je zde osoba, jež mu dvakráte psala o
jistých obřadech.“
Zvědavost, jsouc
vydrážděna, zaplašila úplně spánek. Poručil sluhovi, aby návštěvníka vpustil a
octl se tváří v tvář mladé dosud ženě, ani ošklivé, ani krásné, ale s očima
význačného a podivuhodného lesku.
Aniž by usedla, pravila mu
hlasem příkrým a téměř hrdým: „Já sama jsem Vám psala... Ano... Pochybujete o
našich obřadech. Dobře, uvidíte je. Mám dole svůj vůz a vezmu Vás s sebou.“
Tentokráte opravdu zmaten,
přijal Serge Basset pozvání.
Chtěl se však otázati, jsa
zvědav, kam má jeti.
— Máte možnost buď
přijmouti můj návrh, nebo jej odmítnouti — odpověděla neznámá. „Nemohu Vám však
nic říci. — Půjdete? — či máte snad strach? — Ať je tomu již jakkoliv, pospěšte
se rozhodnouti.“
Jsa velmi zvědav svolil a
za půl hodiny byl již s nekonečnou obezřelostí uveden do satanské kaple. V
Matinu ze dne 28. květ. 1899 vypravoval pak o podivném obřadu, jehož se
zúčastnil, toto:
„Byl to malý sál vnořený v
temno a jeho stíny stěží se prodírala chabá světla knotů, hořících v
pozadí.Tyto pochybné zásvity osvětlovaly nezřetelně, v hrubých jen liniích,
skupinu asi dvanácti osob, z nichž bylo sedm neb osm žen. Jich tváře byly
většinou strhané, podivného a jaksi církevního vzhledu...
Sál se osvětlil a nemohu
vyjádřiti pocit úžasu a hnusu, jenž se mne zmocnil, když jsem si jej
prohlížel.V pozadí týčil se oltář, zdobený trojúhelníky, jichž vrchol byl
obrácen dolů a na něm, obklopen šesti černými svíčkami, byl posazen obrovský
kozel s dlouhým vousem, odpuzujícího a hrozného vzhledu.
Ženy i mužové zpívali
jedním hlasem nádherný, skvělý a ohnivý hymnus:
Gloria in profundis Satani.
In profundis Satani Gloria!
Pak přiblížil se k oltáři
muž vysokého vzrůstu, strhaných rysů, s očima šílence, maje na sobě komži a
kostelní kápi ... obrátil se a požehnal přítomným...
Obětování se počalo.
Ministranta nahrazovala hnusná stařena, jedna z těch, které Poe vysnil pro své
povídky a jež vídáváme v porotních síních. Kněz i stařena zpívali:
Introibo ad altare dei
nostri Satanis!
Ad Deum qui nunc oppressus
resurget et triumphabit!
Bez jakéhokoliv pohodlí,
zmítán rozličnými pocity, pokoušel jsem se nicméně zůstati klidným a zapisovati
pečlivě své dojmy... Kolem mne byli již přítomní rozvášněni. Sál se pomalu
osvětlil. Na stěnách jsem uviděl několik scén ze Soharu a Sepher Bereschit,
těch prastarých knih kabalistické moudrosti, a jiné ještě, sprosté a hnusné
kresby.
Opravdu. Tito rouhači byli
zajisté Bratry a sestrami v poddanství Zlu, byli zbožňovateli Prince Temnot a
svými nízkými rity zpívali slávu Perversi!...
...A počala se nevídaná
scéna. Žena, jež s rozpuštěnými vlasy od několika okamžiků lomcovala již sebou
uprostřed přítomných, roztrhla jediným pohybem své šaty a nahá ukazovala své
skvělé formy, tvrdé prsy a strhanou tvář:
Quid velis (co chceš)? —
táže se oficiant.
— Ad sacrificiam offere
corpus meum (nabídnouti své tělo k oběti) — odpovídá ona.
Na pokyn uléhá poslušně na
oltář a jest pokryta černou rouškou.
Když se muž dotekl svými
rty jejích prsou, počal obětování. Vyňal z kapsy černou hostii a zvolal
hlasitě:
— Suscipe, Sancti Pater,
hostia hanc... (přijmi tuto hostii, ó Svatý Otče).
— Accipe etiam Sanguinem
nostrum! (Přijmi též naši krev!), volají hlasy za oltářem.
Vzduch místnosti se stal
parfumy a nejmenovatelnými kuřidly, jež kroužily sálem, tak těžkým a dusivým,
že jsem téměř omdléval. Zdálo se mi, že se mě zmocňuje závrať a v tomto stavu
omámení jsem přihlížel k Posvěcování. Žena pod černou rouškou trpěla
epileptickým záchvatem, vyrážejíc sluch rozdírající výkřiky a pokaždé přítomní
opakovali: Laus Satani!... Náhle jakoby zachváceni šílenstvím, vrhli se všichni
k oltáři. Oficiant rozhodil černé hostie. Někteří, stojíce na nohou i rukou,
chytali je ústy, jiní, u vytržení, sebou groteskně klátili, jiní zase s rukama
vztaženýma jakoby k prosbě neb pozdravu, zpívali ohnivou latinou žalmy...
Pohlížeje na tyto scény,
byl jsem blízek šílenství a tušil jsem, že se i jich děj v nejbližší chvíli
vyvrcholí, když tu kněz, odstupující od oltáře a s ním i všichni přítomní
seskupili se v kruh,volajíce: Laus Satani!
Nastala ohnivá a hnusná
priapia...
Odejděte! Odejděte! zvolal
na mě v tom okamžiku jakýsi muž, který mne pozoroval po celou dobu obřadu a
počal mě strkati ven.
Odejděte! Viděl jste již
příliš mnoho!
Odejíti? Ach, nepřeji si
nic lepšího! Na čistý vzduch, o, můj Bože, na čistý vzduch, daleko od těch
zločinných hanebností, hnusných svatokrádeží a výstředních křečí podivných
Bratří a Sester v poddanství Zla!
Omezil jsem se na popsání
hlavních bodů moderní černé mše, již viděl Serge Basset. Když toto vypravování
vyšlo v Matinu, prohlašovali někteří, že se může směle připsati na vrub bohaté
obrazotvornosti žurnalistově. Odpověď nedala na se dlouho čekati a vyšla v
Matinu dne 21. června 1899: „Mnozí z čtenářů Matinu na nás žádali informace o
Černé mši, již popsal náš spolupracovník pan Serge Basset, vylíčiv její
rozčilující a často až nechutný děj. Mnozí čtenáři žádali dokonce zprávu, jak by
se mohli těchto obřadů zúčastniti, jiní chtěli zvěděti pravdu, pochybujíce o
věrohodnosti vypravovaného příběhu. Všem těm Matin odpovídá, že referoval až
úzkostlivě přesně o scénách, jichž byl jeho redaktor svědkem — někdy — pravda,
trochu je zahaluje. Jsme s to je dokázati. Pokud se však týče usnadnění ať
komukoliv přístupu do „Kaple“, kde jsou slavena tato mysteria, odmítáme
jakékoliv naléhání co nejrozhodněji. Hranice, jež dělí kult Satana od pouhé
nečistoty a prostého souhrnu erotických výstředností jest příliš nezřetelnou a
nejistou, než abychom pomáhali ještě k najímání stoupenců.
* * * *
Různá svědectví, jež jsem
právě citoval, nenechávají nás v pochybnostech o celebrování Černé Mše za
našich dnů.
Mohl bych připojiti ještě
případ jednoho almužníka lyonské školy, kterého jsem dobře znal a který
seskupil kol sebe malou skupinu hysterických žen, jíž celebroval zvláštní mše,
které byly směsí mysticismu a zuřivého erotismu, fakta jsou však příliš nová,
než abych mohl o nich mluviti otevřeně.
Myslím však, že jsem řekl
dosti, abych ukázal evoluci černé mše od středověku až do dneška.
Duch, vládnoucí některé
epoše, se vždy dobře pozná podle událostí, jež se v ní zběhnou.
Zvláštnosti středověké
černé mše jsou vázány k tehdejšímu způsobu života a proto nejsou dnes již
možnými.
Pro vyvolání podobného
stavu byla by nutná víra našich předků a právě tak hluboce věřící.
Svatokrádežné obřady a
zneuctívající scény ovšem nezmizely, jak jsme mohli pozorovati. Ztratily jen
svůj původní ráz a též jich psychologický obsah se změnil. Nyní oddávají se
Satanovi věrní chlípným stykům před posměšnou sochou Krista, hnusnou, aby jím
tím spíše pohrdali, věříce, že je to nejsilnějším vyjádřením svatokrádeže. Za
Ludvíka XIV. bylo ještě pravidlem svatokrádeže obětovati na oltáři malé děcko.
Nevím však dnes o oltáři, jenž by byl skropen krví. Jest třísněn pouze bahnem.
Černá mše není již
opravdovým Satanismem. Není již drsnou vzpourou Stvoření proti Stvořiteli,
zločinnou revoltou člověka, šíleného záštím proti Moci božské. Její odporné
saturnalie a nepřirozené orgie jsou pouze sadismem.
=====
VIDEBAM SATANAM
(Doslovem.)
V záhadném životě duše jsou
dny a jsou noci, ve kterých podivná světla zjevují se nad troskami bledých
masek snů, nemajících dosti krve aby žily.
Jsou to noci, ve kterých
tajemné přízraky do hýřivosti symposia vnesou ponuré stopy svých trýzní a děs
prázdnoty, která zbývá po intensitě vášní.
A v bizarní hře stínů
rozevírají se náhle mlhy, visící nad umdlenou zemí, aby požáry rudých světel
oslaven byl příchod toho, jenž je Stínem Boha a který se brzo stává mocným
Knížetem Tohoto Světa.
On, Satan, rodí se ze
zoufalého volání po vzpouře a právu. A pak, v tom směšném souboji Dobra a Zla v
duši lidské má Satan přednostní právo vítězství již jen dekorativní svou
krásou. Je krásným v představách těch, kteří jej milují, kteří mu obětují vše,
co jim nejdražší, svoji krev, svůj plod, své ctnosti i hříchy.
Je obáván — a v tom není
nic, co by podstatně zvětšilo jeho moc nad dušemi.
Je nenáviděn — a v tom je
již něco.
Je krásným — a v tom je
vše, neboť je proto milován. Získává milence maskou svého hlubokého smutku a
bolesti, hodné velikého básníka a tak stává se vládcem všech, jež filosofie
trochu perversní a trochu pravdivá — jistě však neobyčejně sugestivní svým morbidním
kouzlem — učí, že je nutno, abychom se ponořili až ke dnu močálů temných a
rmutných, chceme-li postřehnouti nejjemnější z nuancí, jimiž září žluté paprsky
slunce. Podle ní je nutno, abychom pocítili odpuzující chuť bahna, chceme-li
doceniti jemnost uzrálých plodů a má-li naše srdce prochvěti touha po
radostném, musí nás nejdříve podlomiti bolest, zanechati své chmurné plačící
stopy, a to jenom proto, aby byla v nás cesta, kudy by se mohla vrátiti
žádoucnější a zkrášlená dálkou. Je nutno tedy, aby v nás bolest zanechala
strážce svých pokladů, které v nás vložila a proto je nutna bolest, že je
podmínkou našeho smíchu, že je tvůrcem zlého úsměšku. Přijmeme-li bolest v
skryté komnaty svých snů a podáme-li ji v dar oběti sami sebe, teplem naší krve
přemění se v krásu a bude nám teplo v srdci, když budeme míti pro co umírati.
Ve jménu tragické naší lásky bude nám sladko umírati.
Proto vidíme u jeho oltářů
státi všechny, jimž bylo ochutnati trpkost bolesti a smutku své malomoci v
poznání, že všechno je marností, jak praví Písmo. Ti, kdož spolehli se na
přísnou logičnost svého mozku i ve věcech víry a kdož byli s dostatek odvážní,
aby přemýšleli, octli se brzo v bludišti, na jehož konci zazářil náhle On,
Satan, jak spásné světlo.
A poněvadž podle církevního
Otce Jeho jméno je Zástup, má dosti masek, aby si přisvojil kultus a oběti
všech dualistických heretiků, směšujících začasté nauky křesťanství s
pohanskými obřady.
Tak vidíme stín Satana u
stínu Kříže Šimonianů, Ophitů, u Adamitů, těch nekrvavých, neméně však
pobloudilých sektářů. Pak Manes ve 3. stol. po Kr. vztyčuje základy své víry v
dualismus Dobra a Zla, jsa následován Albigenskými, kteří podávají v úděsné
oběti Satanu krev 60.000 jeho věrných, ubitých na rozkaz papeže Innocence III.
v roce 1204.
A z toho strašného boje
Hmoty a Ducha rodí se sekty Essenských, Gnostiků, Priscilianů a jak se všichni
jmenují, o nichž se hlásalo, že Gnostici Noscuntur Omnem Scientiam In Satanis.
Menander přichází spasiti lidstvo svým magickým křtem, jenž má býti pravým vzkříšením
člověka. Karpokratovci, Euchetiáni a Neapolští Bratři konají za nocí své mše,
prostituujíce své matky, dcery i ženy a pálíce děti, zrozené z těchto orgií
masa a vášně.
Boj postupuje. Vidíme
Evropu hořeti v krvavých požárech obrovských auto da fé, za něž se čarodějnice
odměňují vraždami dětí, uděláními a hnusnými, perversními praktikami, vzdáleny
jsouce na hony pochopení vnitřního smyslu onoho příšerně logického zákona
kacířů, jenž dokazoval, že konajíce zlo ubíjíme je tím a dosahujeme spasení v Duchu.
Není již herese, jež by
byla revoltou. To, co se vetřelo dokonce i do tradiční a takměř nedotknutelné
Kabaly Jakobem Frankem, dovolujícím svým sektářům i smilstvo krevní, je pouze
běsněním vítězného masa, jež slaví své triumfy hnusu, vzdávajíc výhradní poctu
ne již tomu ač dualistickému, tedy ve světle tajné nauky nemožnému a
imaginárnímu, přece jen vysoce artistnímu a obdivuhodnému přízraku Satana
bolestného, ale hnusnému, smrdutému Kozlu Sabatu, jenž živ jsa sprostotou svých
věrných, je sám jejím důstojným representantem.
Podle neměnných zákonů
postupu rozvíjí se však spirála, jíž kráčí svět a na obzoru, s vycházejícím
sluncem, vidíme rýsovati se stíny velikých reformátorů, kteří rozbořili chrám
středověkého Satana a jeho čarodějů.
Vidíme Agrippu, jak
prochází Evropou, neznaje klidu ani ve smrti. Velký Paracelsus, Monarcha
Secretorum, zabíjí světlem své vědy upíry strachu a děsu satanského, jež tolik
století pili lidskou krev. Khunrath píše své Amphitheatrum, St. Martin ustavuje
svůj řád, alchymisté s M. Flamelem a jinými docházejí poznání Velikého Díla a
slavnou renaissanci okultismu dovršuje Eliphas Lévi, zatím co St. de Guaita
staví poslední kámen v mohylu satanových dětí svým dílem hluboké učennosti Had
Genese.
Akce však vzbudila
protiváhu a J. K. Huysmans, jemný znatel čarodějnických praktik a satanského
okultismu, praví v předmluvě k jednomu dílu Jules Bois: „Druhdy pálili lidi,
kteří vůbec nebyli v moci Ducha Zla; nyní staví pod studené sprchy ty, kteří
jsou skutečně posedlými. Naše diagnosy jsou opakem středověkých; tehdy bylo vše
ďábelským, nyní vše jest přirozeným.“
A jsme tak v době, kdy
děsivá prázdnota znovu vzbouzí dřímající děs a strach. Duch není ničím a Hmota
je prázdnou a neplodnou.
Je doba, v níž jako bychom
slyšeli sténati zoufalé věty Flaubertovy: „Svět se smál, ale v tom smíchu byla
úzkost, lidé byli slabí a zlí, svět byl šílený, slintal, pěnil, běhal jako dítě
v polích, potil se únavou a chystal se k smrti. — Avšak než se měl navrátiti do
prázdna, chtěl dobře prožíti svou poslední chvíli, bylo potřeba skončiti
hodokvas a padnouti pak zpitý, sprostý, zoufalý, s žaludkem plným a se srdcem
prázdným.“
A zatím co hermetičtí
filosofové dále klidně studují v svých tichých laboratořích, opomíjeni davem,
pohrdáni vědou a vysmíváni mocnými tohoto světa, jimž nad hudbu sfér moudrosti
Pythagorovy je milejší cinkot zlata jich pošpiněných a zkrvavených měšců, cuká
sebou v posledních křečovitých záchvatech srdce světa.
Hrob je otevřen...
Kdo bude mu však
hrobníkem?...