Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čierna Omša 03

20. 10. 2007

Po skončení této hnusné mše vyrval kněz vnitřnosti dítěte a vloživ je zároveň s krví a úlomky hostie, jež zbyly po přijímání, do připravené již skřínky, odevzdal ji Montespanové.“5

 

Aby však měla černá mše žádaný výsledek, bylo nutno celebrovati ji třikráte za sebou.

 

Ve Villebousin odebrala se paní de Montespan, slečna des Oeilets a abbé Guibourg do zámecké kaple, kde byla celebrována mše na těle markýzině, ležícím na oltáři. Druhá mše byla celebrována v Saint-Denis, ve starém zpustošeném domě a třetí konala se v jednom domě v Paříži, do něhož byl zaveden Guibourg se zavázanýma očima a týmž způsobem odveden též zpět až k radnici.

 

Ludvík XIV., zvěděv o všech zločinech, jimiž se poskvrnila ta, již nejvíce miloval, hleděl se především vyhnouti skandálu. Vyhnanství milenky a naprostá nemilost byly by právě způsobily to, čemu se chtěl za každou cenu vyhnouti. 15. března 1691 vstoupila markýza de Montespan do řehole Sv. Josefa a 27. května 1707 zemřela kajícně v Bourbonu.

 

-----

5 Dr. G. Légué: Médecins et Empoisonneurs au XVII Siecle.

 

=====

MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE ARCHIVŮ VINTRASOVÝCH.

Mezi těmi, kdož byli nejlépe zpraveni a měli nejvíce dokladů o ritech černé mše v XIX. století, musíme uvésti na prvém místě Petra Michala Evžena Vintrase, jehož archivy jsou neobyčejně bohatými na dokumenty tohoto druhu. Právě tam jsme nalezli vzácné informace o satanickém sdružení, jež bylo činno kol roku 1835 v Agen. Sdružení to sestávalo z mužů a žen, kteří před očima Satanovýma — jak praví dokumenty — oddávali se znesvěcování hostií.

 

Mladá dívka, slečna V..., zrozená za Revoluce, byla dvanáctiletá zavlečena do této společnosti. Dali jí podepsati vlastní krví formuli, kterou se zasvěcovala Satanu, slibujíc sloužiti a zbožňovati pouze jeho a přísahajíc Bohu věčné záští a nenávist.

 

Již tehdy byla tato dívka sváděna satanisty k nejohavnějším zločinům a bylo jí rozkoší znesvěcovati hostie. Chodila k sv. přijímání a schovávala hostie, jež pak přinášela svým spoluviníkům.Ti pak uráželi a zneuctívali jich svatost vzpurnými a rafinovanými pohanami. Někdy byly vkládány do skřínky, odkud mizely, odnášeny neviditelnou rukou.

 

Tato dívka byla 25 let členkou sdružení, často se chtěla přiznati knězi ke svým ohavnostem, ale vždy ji od toho zdržela jakási tajemná síla a tak se dále utápěla v bahně svatokrádeží. Přece však se přiznala paní de Belloc, jíž důvěřovala a řekla jí, že někdy chodila čtyřikráte, ano i pětkráte za den ke Stolu Páně.

 

Paní de Belloc se podařilo seznámiti ji r. 1837 s knězem, abbém Degansem a osvoboditi ji s jeho pomocí od satanistických schůzek. R. 1838 dívka onemocněla, jsouc v nejvyšším stupni posedlá démonem. Zjevoval se jí, píše jeden ze svědků, několikrát denně. Mučil ji, tloukl, kroutil jí údy a bil ji tak silně, že často zůstaly jí modřiny na obličeji až tři týdny. Jindy jí zase pálil obě ruce a zdvihal kůži s těla před zraky mnoha lidí. Pak jí často udeřil o zem, neb ji odnášel z jedné místnosti do druhé, kde byla nalezena ležíc v bezvědomí, neboť ochrnula a musela stále ležeti, nemohouc se bez cizí pomoci hnouti.

 

Bylo to ohlášeno biskupu v Agen, jenž rozhodl, aby byla nemocná exorcisována. Exorcismy, při nichž upadala V... v křeče, byly svěřeny abbému Degansovi a jakémusi knězi a konaly se každodenně. Kněz exorcista nařizoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, jež zmizely ze skřínky a i ty, jež byly satanisty zneuctěny. Hostie padaly — často rozlámány — na hlavu nemocné, do jejích vlasů, a to před knězem i svědky, kteří spěchali sebrati úlomky. Jindy byly vkládány do úst V... neporušeny, nebo na její ruce. „Často — píše abbé Degans — krev stékala s hostií. Stíral jsem ji vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku.“

 

Jakási mladá žena, též členka satanického sdružení, navštívila V... a stěžovala si, že se jim ztrácejí hostie: uzamkli prý je a přece tajemně zmizely. „Od nedávná se mnoho změnilo — pravila — i náš vůdce náhle zemřel.“

 

Několik dní před 15. srpnem r. 1838 — praví zpráva — oznámila V..., že se s ní stane zázrak jako s ochrnutým, o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3 hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem řídícím exorcismy a jiným, jenž měl dosvědčiti zázrak. V... byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme 80 hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V..., jež byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se na svém lůžku a pravila nám: Mohu choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky Panny Marie. Od té doby chodila dobře.

 

Tím však nebyla úplně osvobozena ode všeho trápení. Čas od času byly přinášeny hostie a vždy stékala s nich krev. Tělo V... bylo plno popálenin, způsobených démonem. Někdy byly hostie pokládány na tyto spáleniny. Jaká to byla obtíž odtrhnouti je od živého masa! Přes veškeru odvahu trpící, viděli jsme často veliké slzy, kanoucí jí z očí.

 

Přiblížily se Velikonoce 1839. Počátkem svatého týdne bylo V... oznámeno, že na Vzkříšení bude úplně osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k zemi. Hod Boží byl pro ni hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se V..., jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a smrtelná bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva! Pak bylo čteno evangelium Sv. Jana. Náhle se V... zvedla, vrhla se na kolena před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je skončen, neboť byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi, připojila: Gloria Marii! Navždy se zasvěcuji jejímu kultu...“

 

Tak bylo mocí exorcismů navráceno 3000 hostií, jež byly zneuctěny satanisty. Dlouho zůstaly u abbého Deganse a pak byly odevzdány biskupu v Agen.

 

Právě jedna z těchto agenských hostií byla přinesena na oltář Vintrasův v Tilly-sur-Seules a objevilo se na ní probodené a krvácející srdce.

 

Zvěděv, že podobné svatokrádeže jsou páchány i v jiných městech Francie, zapřísáhl se Vintras pokračovati v díle započatém v Agen, nabízeje se Bohu jako smírná oběť.

 

V jeho archivech nalezneme popis ohyzdné a svatokrádežné černé mše, jíž byl duchem přítomen 23. února 1842.

 

Před sebou viděl jsem velký sál, v němž se sedm lidí oddávalo nejbezuzdnějším orgiím. Čtyři mužové a tři ženy pili z kalichu a ciboria. Když je tato zábava již omrzela, zdálo se, že se rozvášňují a brzy byli jako šílenci, řvouce, aby vzbudili strach. Pak se vrhli na jednoho z nich a vyhrožujíce mu, ptali se po Kozlu. Ženy byly nejdivočejší a nejhnusnější.

 

Potom za gest, při nichž jeden předstihoval sprostotou druhého, vyndali vše, co je zapotřebí k oblečení kněze, sloužícího mši. Na tyto šaty činili tisíce urážek a úsměšků a za divokého smíchu oblékli do nich člověka, jenž mně připadal jako pitomý. Když byl bizarně oblečen, otevřeli dvířka vedoucí do malé alkovny, v níž stál stůl... Na něm byl úplně změněný krucifix a malá dřevěná soška Panny Marie, vysoká asi 50 cm, již sami oblékli. Proklatci vrhli se na tuto sošku i krucifix a nebylo snad urážky, jíž by byli zapomněli je zneuctíti.

 

V jednom okamžiku se malý ten hlouček seskupil a křičeli jediným hlasem: „Satane, o Satane, přijď, přijď! Hle, obětujeme Ti svého i Tvého nepřítele. Přijď k nám, kteří přísaháme věčné záští Matce i Synu.“ Pak kořenili tato slova hnusnými epithety...

 

V alkovně byl malý otvor, z něhož vyndali malou plechovou skřínku, uzavřenou visacím zámkem. Jak ji otevřeli, spatřil jsem v ní velké hostie, jež všichni brali do rukou a pak...!!

 

Sotva tato scéna minula, když tu všichni zdvojnásobili svou zuřivost, křičíce: „Naše záští nebeskému tyranu!“ — Náhle povstal hrozný hluk a myslel jsem, že blesk udeřil, aby zničil to hnusné doupě...

 

„Ježíši Kriste — křičel jsem — zabraň Satanu, aby se Tě dotekl! Marie, zastraš démony, kteří urážejí Tvého božského Syna.“ Zdvihaje se pak ze všech svých sil, vzkřikl jsem na ně: „Ďáblové, odstupte... volám blesk na vaše hlavy!“ Všichni ti zuřivci se ke mně vrhli, aby nasytili svůj vztek. Nemohouce se mě však dotknouti, foukali mně do tváře, což mně působilo pocit dušení, jehož jsem se počal obávati. Stále jsem však říkal: „Ježíš a Marie zvítězí.“ Kout, kde jsem byl schoulen, byl již pln otráveného dechu, obklopujícího mě jak hustý mrak. Soustřediv trochu svou energii, zvolal jsem: „Pro svou božskou přítomnost v těchto hostiích, vydaných tolika zneuctěním, osvoboď mě, ó Svatá Trojice, a pomoz mně vyrvati je z rukou těchto ohavných nestvůr!“ V tom okamžiku se všichni ti bídníci vrhli na hostie a kousali do nich. Tehda, volaje: „Luthmarael! Ophrimmael!“ opustil jsem místo, kde jsem stál, a vrhl jsem se mezi ně. Nedbaje jejich křiku a ran, vyrval jsem jim brzo hostie až na malé úlomky, jež chtivě sbírali, zneuctívajíce je ještě...

 

Pravil jsem již, že archivy Vintrasovy oplývají dokumenty, týkajícími se černé mše. J. K. Huysmans,jenž k nim měl volný přístup, některé z nich opsal a svěřil je později spisovateli Jules Bois-ovi pro jeho knihu „Le Satanisme et la Magie“.6

 

Mnoho jich zůstalo ještě nevydáno, zvláště ty, týkající se jedné společnosti, podobající se agenské, jež se ustavila v Paříži r. 1846, jejímž cílem bylo opatřiti si svěcené hostie a zneuctěné házeti psům.

 

Uvedeme z těch archivů popis podivného satanského obřadu, konaného v Paříži satanistickou společností, jejímiž členy byli i kněží.

 

„Jest večer, 10 hodin. Všichni čekají. Ve čtvrt na jedenáct se otevrou dveře, ve kterých se objeví sluha, ptaje se, má-li vpustiti návštěvníky. Je mu odpověděno kladně a okamžik po té vstoupí muž, následován jsa ženou. — Přinesli jste něco? ptá se příchozích jeden z kněží. — Ano, neřekli jsme však sluhovi ničeho a nechali tělo v kočáře. — Odbilo půl jedenácté.

 

— Nuže, vstupme do pracovny a zazvoňte na sluhu, ať připraví kabinet — pravil kněz, jenž dosud nepromluvil. Zatím přinesli tělo. Pak obraceje se k ženě: — Nepila jste žádný silný likér? — Ona odpovídá: Ne! — Kdy jste posledně jedla? — Před čtyřmi hodinami.

 

Pak jeden z laiků otevřel dveře a uzřel jsem dosti prostranný sál, v jehož středu byl postaven stůl. Žena usedla. Zavázali jí oči, nejdříve černou páskou opatřenou vycpávkami téže barvy na oční dutiny, pak páskou bílou a konečně třetí, v podobě masky, ponechávajícím volným pouze nos a ústa. Zatím odešli dva účastníci a za chvíli se vrátili, nesouce mrtvolu, již položili na stůl. Bylo ta žena.

 

Kněží oblékli komže a štoly, otevřeli skříň, vyňali z ní ciborium, mešní knihu a svěcený kámen. Jeden četl rituál a druhý vzal hostii. Magneticky uspaná žena promluvila, byl to však ve skutečnosti Satan, jenž mluvil jejími ústy.

 

Rozkázala, aby přijímali hostii, říkajíce při tom:

 

„Zošklivuje si úchvat anděla Ježíše, proklínaje anděla velké Trojice, jím talisman tvořící jeho sílu, abych jej tak přemohl a vyhladil jeho jméno z paměti lidské.“

 

Pak somnambula třikráte vzkřikla:

 

„Přijímej, mrtvolo! Přijímej, mrtvolo!“

 

Bylo přijímáno třikráte. Ku konci mrtvola zdvihla ruku, pak nohu! Zaklínači křičeli: „Vítězství!“ slavíce svůj triumf. Avšak paže, pohnuvši sebou, padla zpět, studena jako dříve a i noha zůstala stále ztuhlou.

 

Somnambula již nepromluvila. Magnetická síla byla vybita...

 

-----

6 Viz La messe noire selon Ezéchiel et Vintras a Une messe noire terrassée v Le Satanisme et la Magie. Str. 225 a následující.

 

=====

MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE HUYSMANSE.

Jednou z nejinformovanějších osob o satanických praktikách a ritech moderní černé mše byl bezesporně J. K. Huysmans, slavný autor románu La-Bas.

 

Shromáždil ohromné množství dokumentů, dopisů, důvěrných sdělení kněží, kteří mu dali důkazy, že černá mše jest dosud celebrována.

 

Jedním z nejdůležitějších důkazů jest krádež svěcených hostií, o nichž mnoho referoval časopis Semaines Religieuses.

 

„Proč — praví Huysmans — kradou lidé hostie? Nelze než připustiti, že hostie ty byly odneseny pro satanické obřady. Co by na př. činili s hostiemi volní myslitelé, jsou-li pro ně pouze bezcennými nekvašenými oplatkami? Ti volnomyšlenkáři, kteří by ze zásady nekoupili ani los za 25 centimů, tažený u Notre-Dame. Je tedy třeba připustiti, že ti, kdo se jich zmocňují, věří, že je to opravdu tělo Kristovo. A za těch podmínek mohou býti užity pouze k proklínání a svatokrádežným obřadům.“ Na podpoření svého názoru uvádí Huysmans některé příklady a zmiňuje se obzvláště o pařížském sdružení, složeném většinou z žen, které několikrát denně chodily k přijímání, ponechávaly hostie v ústech, vyplivly je pak, roztrhaly, nebo potřísnily ohavnými dotyky.

 

Huysmans měl svědectví mnoha kněží, již se mu přiznali, že mladé dívky se zpovídaly, že jim byla činěna nabídka, aby za určitou peněžitou odměnu vymývaly si před přijímáním ústa jistou směsí, jíž dostaly s dostatek, takže hostie zůstaly pak v ústech neporušeny.

 

„K čemu sloužily tyto hostie — praví Huysmans — ne-li k satanickým obřadům?“

 

Huysmans sám byl přítomen Černé mši, jejíž popis můžeme čísti v La-Bas.7 Pekelný ten obřad byl konán v jakési staré kapli v ulici Vaugirard. Hořely tam omamující vůně, vydražďující nervy přítomných, většinou to hysteriků a lidí, jichž rovnováha byla porušena. Na oltáři, který se podobal každému jinému, byl vztýčen výsměšný a ohavný Kristus. Vyzdvihli mu hlavu, prodloužili krk a namalované řasy měnily bolestnou tvář v tlamu, zkroucenou hnusným smíchem. Byl nahý a na místě plátna, jež mívá kol boků, vyčníval z chomáče chlupů mužský úd.

 

Před oltářem ministranti pohybovali s nádobkami, naplněnými voňavkami a pálili routu, listy blínu a durmanu, parfumy příjemné Satanu.

 

Provázen dvěma ministranty, hlavu pokrytu šarlatovou čapkou, vstoupil kněz, maje na sobě pouze kněžské roucho a počal oběť podobnou s počátku každé jiné mši. Ministranti rozdělovali přítomným měděné úhelníky a kaditelnice, jež zahalily přítomného dýmem parfumů. Několik žen se vrhlo hlavami nad uhelníčky, vdechujíce vůně z plna plic a pak omdlévajíce, rozpínaly si šaty, vyrážejíce při tom chraptivé vzdechy. Zatím co se dály tyto scény opojení, sestoupil satanský kněz pozpátku se stupňů oltáře, poklekl na posledním a hlasem vzrušeným a ostrým vzýval Satana evokací, z níž uvádím několik typických pasáží.

 

„Pane pohoršení, udíleči rozkoší zločinu, vládce nádherných hříchů a omamných neřestí, Satane, jedině tebe vzýváme, náš Bože logický, Bože spravedlivý!

 

Obdivuhodný legáte klamných úzkostí; ty přijímáš prosby našich slz; zachraňuješ čest rodin, dávaje potratiti vdovám, jež byly oplozeny, zapomenuvše v rozhodném okamžiku na vše; ty našeptáváš spěch klamných porodů matkám a tvoje pomoc zabraňuje dětem, zemřevším před zrozením, poznati úzkost zrání a bolest pádů.

 

Pomocníku zoufalého chudáka; posilo přemožených, ty jim dáváš sílu k pokrytectví, nevděčnosti a pýše, aby se mohli ubrániti útokům dětí Boha, boháčů.

 

Suveréne opovržení; mstiteli pokoření; ty, jenž nedáš usnouti starým nenávistem, ty oplodňuješ mozek člověka, kterého nespravedlnost drtí.

 

Naději mužství, tesknoto neplodných lůn, Satane, ty nikdy nežádáš zbytečných důkazů cudných beder, ty nevelebíš decentnost her lásky a siest, ty jediný přijímáš tělesné prosby a žádosti rodin chudých a žádostivých.

 

Původče pěnivých nervos, olověná věži hysterických, zakrvácená nádobo násilníků.

 

Pane, tvoji věrní sluhové tě na kolenou úpěnlivě prosí, volají k tobě, abys jim uchoval jásot nádherných zločinů, jež spravedlnost nezná, žádají tě, abys jim pomohl při nenávistných očarováních, jichž neznámé stopy matou rozum člověka, prosí, abys je vyslyšel, neboť si přejí muka všech, kdož je milují a slouží jim, a chtějí od tebe slávu, moc a bohatství, od tebe, Krále vyděděnců, Syna, kterého zapudil nemilosrdný Otec...“

 

Tuto invokaci následoval příval urážek, vrhaných v tvář Krista:

 

„A ty, kterého jako kněz nutím, abys snad i proti své vůli sestoupil do této hostie a vtělil se do tohoto chleba, Ježíši, strůjče ošemetností, uchvatiteli poct, zloději náklonností, slyš:

 

Ode dne, kdy jsi vyšel z vyvolených vnitřností Panny, neplnil jsi svých závazků, nedodržel svých slibů; staletí úpěla, čekajíc na tebe, prchající Bože, Bože mlčící. Měl jsi osvoboditi lidstvo a přec jsi nikoho nevykoupil: měl jsi se objeviti ve vší své slávě a ty spíš! ... Měl jsi býti tlumočníkem našich nářků, komořím našich slz, jež jsi měl vyzdvihnouti k Otci a přec jsi tak neučinil, neboť přímluva za nás byla by bezpochyby porušila tvůj věčný, pobožnůstkářský a odporný spánek!...

 

Obludo, jejíž nepochopitelná krutost zplodila život, aby jím trestala nevinné, která se odvažuješ zatratiti je pro kdož ví jaký prvotní hřích: která se odvažuješ trestati podle neznámo jakých výsad, chtěli bychom, abys doznal své nestoudné lži, své nesmiřitelné zločiny! chtěli bychom zatlouci ještě více tvé hřeby a hlouběji přitlačiti tvou trnovou korunu, chtěli bychom, aby zas a zas stékala tvá bolestná krev s okrajů zaschlých ran! ... A my to můžeme učiniti a právě to konáme, znásilňujíce klid tvého těla, hanobiteli velkých neřestí, ochránče hloupých čistot, prokletý Nazaréne, lenošný králi, zbabělý Bože!“

 

Kněz přistoupil znovu k oltáři, soptě urážkami, jichž hrůza nás děsí. Po posvěcování obrátil se obličejem k přítomným, plachý, zalit potem. Ministranti nadzdvihli mu ornát, obnažujíce mu tak břicho, na nějž položil hostii, jež spadla, zasažená a poskvrněná, na stupně oltáře.

 

Tu se na ni vrhly ženy a ležíce na břichu u nohou oltáře, rvaly z ní kusy, pojídajíce je a tlukouce se navzájem, aby jí mohly ukrásti pro sebe co možno nejvíce!“

 

Říkalo se, že Huysmansovo vypravování o černé mši není popisem věci skutečně viděné, ale pouhým literárním dílem psaným de chic. Tvrzení toto však není úplně správným. Třebaže některé detaily jsou vypůjčeny ze starých dokumentů, čerpaných jednak z Vintrasových archivů, jednak z procesu pověstné ďábelské jasnovidky Cantianille, je nicméně jisto, že se Huysmans zúčastnil černé mše, konané dosti často ve čtvrti, v které bydlel, v ulici de Sevres. — Později, po svém obrácení na víru, když se ho tázali, zdali sejí skutečně zúčastnil, stavěl se nechápavým a byla-li otázka opakována, omezil se na odpověď: „Víte, že se z toho Durtal vyzpovídal v „En Route“. Pro neštěstí zvědavců — připojoval — za chrámy slouží těmto proklatým mším místa hermeticky uzavřená a jich vyznavači jsou vázáni absolutně nezraditelným tajemstvím!...

 

-----

7 La-Bas, str. 369 až 374 (čes. vyd. 202 a další).

 

=====

MODERNÍ ČERNÁ MŠE DLE SERGE BASSETA.

J. K. Huysmans nebyl jediným spisovatelem, jemuž bylo přáno zúčastniti se ohavného divadla zkaženosti černé mše. Mimo slavného fysiognoma Eugena Ledos, jenž podal zprávu o faře Saint-Sulpice a jiných, kde se určitě konaly svatokrádežné parodie, též jiný spisovatel, známý Serge Basset, zemřevší za války na frontě jako oběť svého povolání, zúčastnil se roku 1899 jedné z těch hnusných ceremonií, jež ukazují, do jaké úžasné propasti nemravnosti může se zřítiti přirozenost člověka a do jakého bahna může zabřednouti.

 

Uvedeme okolnosti, jež přispěly p. Serge B. k shlédnutí hnusného divadla.

 

V jednom ze svých článků, vydaných v Eclair, vyslovil Serge Basset pochybnost o skutečnosti moderní černé mše a obdržel dopis:

 

Pane,

poněvadž jste pochyboval o realitě černé mše čekejte, jste-li opravdu mužem, zítra večer, ve čtvrtek, přesné v devět hodin na náměstí Saint-Sulpice s otevřeným číslem Matinu v rukou. Bude Vám umožněno poučiti se o věci.

 

 

Bl. Ocagn.

 

Serge Basset byl v prvé chvíli zmaten, pak se však domníval, že se jedná o žert a jsa příliš zaměstnán svými pracemi, zapomněl brzy na svého bizarního korespondenta. Týden po té dostal však druhý dopis. Pisatel se mu v něm posmíval pro nerozhodnost a oznamoval, že chce-li, může se týž večer zúčastniti černé mše.

 

Večer, v okamžiku, kdy unaven celodenní námahou, chtěl ulehnouti, byla mu ohlášena velmi nutná návštěva.

 

Vzkázal návštěvníku, že je příliš unaven a že prosí, aby přišel druhý den.Ten však trval na tom, že s ním musí mluviti nutně a pravil: „Řekněte, že je zde osoba, jež mu dvakráte psala o jistých obřadech.“

 

Zvědavost, jsouc vydrážděna, zaplašila úplně spánek. Poručil sluhovi, aby návštěvníka vpustil a octl se tváří v tvář mladé dosud ženě, ani ošklivé, ani krásné, ale s očima význačného a podivuhodného lesku.

 

Aniž by usedla, pravila mu hlasem příkrým a téměř hrdým: „Já sama jsem Vám psala... Ano... Pochybujete o našich obřadech. Dobře, uvidíte je. Mám dole svůj vůz a vezmu Vás s sebou.“

 

Tentokráte opravdu zmaten, přijal Serge Basset pozvání.

 

Chtěl se však otázati, jsa zvědav, kam má jeti.

 

— Máte možnost buď přijmouti můj návrh, nebo jej odmítnouti — odpověděla neznámá. „Nemohu Vám však nic říci. — Půjdete? — či máte snad strach? — Ať je tomu již jakkoliv, pospěšte se rozhodnouti.“

 

Jsa velmi zvědav svolil a za půl hodiny byl již s nekonečnou obezřelostí uveden do satanské kaple. V Matinu ze dne 28. květ. 1899 vypravoval pak o podivném obřadu, jehož se zúčastnil, toto:

 

„Byl to malý sál vnořený v temno a jeho stíny stěží se prodírala chabá světla knotů, hořících v pozadí.Tyto pochybné zásvity osvětlovaly nezřetelně, v hrubých jen liniích, skupinu asi dvanácti osob, z nichž bylo sedm neb osm žen. Jich tváře byly většinou strhané, podivného a jaksi církevního vzhledu...

 

Sál se osvětlil a nemohu vyjádřiti pocit úžasu a hnusu, jenž se mne zmocnil, když jsem si jej prohlížel.V pozadí týčil se oltář, zdobený trojúhelníky, jichž vrchol byl obrácen dolů a na něm, obklopen šesti černými svíčkami, byl posazen obrovský kozel s dlouhým vousem, odpuzujícího a hrozného vzhledu.

 

Ženy i mužové zpívali jedním hlasem nádherný, skvělý a ohnivý hymnus:

 

Gloria in profundis Satani. In profundis Satani Gloria!

 

Pak přiblížil se k oltáři muž vysokého vzrůstu, strhaných rysů, s očima šílence, maje na sobě komži a kostelní kápi ... obrátil se a požehnal přítomným...

 

Obětování se počalo. Ministranta nahrazovala hnusná stařena, jedna z těch, které Poe vysnil pro své povídky a jež vídáváme v porotních síních. Kněz i stařena zpívali:

 

Introibo ad altare dei nostri Satanis!

 

Ad Deum qui nunc oppressus resurget et triumphabit!

 

Bez jakéhokoliv pohodlí, zmítán rozličnými pocity, pokoušel jsem se nicméně zůstati klidným a zapisovati pečlivě své dojmy... Kolem mne byli již přítomní rozvášněni. Sál se pomalu osvětlil. Na stěnách jsem uviděl několik scén ze Soharu a Sepher Bereschit, těch prastarých knih kabalistické moudrosti, a jiné ještě, sprosté a hnusné kresby.

 

 

Opravdu. Tito rouhači byli zajisté Bratry a sestrami v poddanství Zlu, byli zbožňovateli Prince Temnot a svými nízkými rity zpívali slávu Perversi!...

 

...A počala se nevídaná scéna. Žena, jež s rozpuštěnými vlasy od několika okamžiků lomcovala již sebou uprostřed přítomných, roztrhla jediným pohybem své šaty a nahá ukazovala své skvělé formy, tvrdé prsy a strhanou tvář:

 

Quid velis (co chceš)? — táže se oficiant.

 

— Ad sacrificiam offere corpus meum (nabídnouti své tělo k oběti) — odpovídá ona.

 

Na pokyn uléhá poslušně na oltář a jest pokryta černou rouškou.

 

Když se muž dotekl svými rty jejích prsou, počal obětování. Vyňal z kapsy černou hostii a zvolal hlasitě:

 

— Suscipe, Sancti Pater, hostia hanc... (přijmi tuto hostii, ó Svatý Otče).

 

— Accipe etiam Sanguinem nostrum! (Přijmi též naši krev!), volají hlasy za oltářem.

 

Vzduch místnosti se stal parfumy a nejmenovatelnými kuřidly, jež kroužily sálem, tak těžkým a dusivým, že jsem téměř omdléval. Zdálo se mi, že se mě zmocňuje závrať a v tomto stavu omámení jsem přihlížel k Posvěcování. Žena pod černou rouškou trpěla epileptickým záchvatem, vyrážejíc sluch rozdírající výkřiky a pokaždé přítomní opakovali: Laus Satani!... Náhle jakoby zachváceni šílenstvím, vrhli se všichni k oltáři. Oficiant rozhodil černé hostie. Někteří, stojíce na nohou i rukou, chytali je ústy, jiní, u vytržení, sebou groteskně klátili, jiní zase s rukama vztaženýma jakoby k prosbě neb pozdravu, zpívali ohnivou latinou žalmy...

 

Pohlížeje na tyto scény, byl jsem blízek šílenství a tušil jsem, že se i jich děj v nejbližší chvíli vyvrcholí, když tu kněz, odstupující od oltáře a s ním i všichni přítomní seskupili se v kruh,volajíce: Laus Satani!

 

Nastala ohnivá a hnusná priapia...

 

Odejděte! Odejděte! zvolal na mě v tom okamžiku jakýsi muž, který mne pozoroval po celou dobu obřadu a počal mě strkati ven.

 

Odejděte! Viděl jste již příliš mnoho!

 

Odejíti? Ach, nepřeji si nic lepšího! Na čistý vzduch, o, můj Bože, na čistý vzduch, daleko od těch zločinných hanebností, hnusných svatokrádeží a výstředních křečí podivných Bratří a Sester v poddanství Zla!

 

 

 

Omezil jsem se na popsání hlavních bodů moderní černé mše, již viděl Serge Basset. Když toto vypravování vyšlo v Matinu, prohlašovali někteří, že se může směle připsati na vrub bohaté obrazotvornosti žurnalistově. Odpověď nedala na se dlouho čekati a vyšla v Matinu dne 21. června 1899: „Mnozí z čtenářů Matinu na nás žádali informace o Černé mši, již popsal náš spolupracovník pan Serge Basset, vylíčiv její rozčilující a často až nechutný děj. Mnozí čtenáři žádali dokonce zprávu, jak by se mohli těchto obřadů zúčastniti, jiní chtěli zvěděti pravdu, pochybujíce o věrohodnosti vypravovaného příběhu. Všem těm Matin odpovídá, že referoval až úzkostlivě přesně o scénách, jichž byl jeho redaktor svědkem — někdy — pravda, trochu je zahaluje. Jsme s to je dokázati. Pokud se však týče usnadnění ať komukoliv přístupu do „Kaple“, kde jsou slavena tato mysteria, odmítáme jakékoliv naléhání co nejrozhodněji. Hranice, jež dělí kult Satana od pouhé nečistoty a prostého souhrnu erotických výstředností jest příliš nezřetelnou a nejistou, než abychom pomáhali ještě k najímání stoupenců.

 

 

* * * *

Různá svědectví, jež jsem právě citoval, nenechávají nás v pochybnostech o celebrování Černé Mše za našich dnů.

Mohl bych připojiti ještě případ jednoho almužníka lyonské školy, kterého jsem dobře znal a který seskupil kol sebe malou skupinu hysterických žen, jíž celebroval zvláštní mše, které byly směsí mysticismu a zuřivého erotismu, fakta jsou však příliš nová, než abych mohl o nich mluviti otevřeně.

 

Myslím však, že jsem řekl dosti, abych ukázal evoluci černé mše od středověku až do dneška.

 

Duch, vládnoucí některé epoše, se vždy dobře pozná podle událostí, jež se v ní zběhnou.

 

Zvláštnosti středověké černé mše jsou vázány k tehdejšímu způsobu života a proto nejsou dnes již možnými.

 

Pro vyvolání podobného stavu byla by nutná víra našich předků a právě tak hluboce věřící.

 

Svatokrádežné obřady a zneuctívající scény ovšem nezmizely, jak jsme mohli pozorovati. Ztratily jen svůj původní ráz a též jich psychologický obsah se změnil. Nyní oddávají se Satanovi věrní chlípným stykům před posměšnou sochou Krista, hnusnou, aby jím tím spíše pohrdali, věříce, že je to nejsilnějším vyjádřením svatokrádeže. Za Ludvíka XIV. bylo ještě pravidlem svatokrádeže obětovati na oltáři malé děcko. Nevím však dnes o oltáři, jenž by byl skropen krví. Jest třísněn pouze bahnem.

 

Černá mše není již opravdovým Satanismem. Není již drsnou vzpourou Stvoření proti Stvořiteli, zločinnou revoltou člověka, šíleného záštím proti Moci božské. Její odporné saturnalie a nepřirozené orgie jsou pouze sadismem.

 

=====

VIDEBAM SATANAM

 

 

(Doslovem.)

V záhadném životě duše jsou dny a jsou noci, ve kterých podivná světla zjevují se nad troskami bledých masek snů, nemajících dosti krve aby žily.

 

Jsou to noci, ve kterých tajemné přízraky do hýřivosti symposia vnesou ponuré stopy svých trýzní a děs prázdnoty, která zbývá po intensitě vášní.

 

A v bizarní hře stínů rozevírají se náhle mlhy, visící nad umdlenou zemí, aby požáry rudých světel oslaven byl příchod toho, jenž je Stínem Boha a který se brzo stává mocným Knížetem Tohoto Světa.

 

On, Satan, rodí se ze zoufalého volání po vzpouře a právu. A pak, v tom směšném souboji Dobra a Zla v duši lidské má Satan přednostní právo vítězství již jen dekorativní svou krásou. Je krásným v představách těch, kteří jej milují, kteří mu obětují vše, co jim nejdražší, svoji krev, svůj plod, své ctnosti i hříchy.

 

Je obáván — a v tom není nic, co by podstatně zvětšilo jeho moc nad dušemi.

 

Je nenáviděn — a v tom je již něco.

 

Je krásným — a v tom je vše, neboť je proto milován. Získává milence maskou svého hlubokého smutku a bolesti, hodné velikého básníka a tak stává se vládcem všech, jež filosofie trochu perversní a trochu pravdivá — jistě však neobyčejně sugestivní svým morbidním kouzlem — učí, že je nutno, abychom se ponořili až ke dnu močálů temných a rmutných, chceme-li postřehnouti nejjemnější z nuancí, jimiž září žluté paprsky slunce. Podle ní je nutno, abychom pocítili odpuzující chuť bahna, chceme-li doceniti jemnost uzrálých plodů a má-li naše srdce prochvěti touha po radostném, musí nás nejdříve podlomiti bolest, zanechati své chmurné plačící stopy, a to jenom proto, aby byla v nás cesta, kudy by se mohla vrátiti žádoucnější a zkrášlená dálkou. Je nutno tedy, aby v nás bolest zanechala strážce svých pokladů, které v nás vložila a proto je nutna bolest, že je podmínkou našeho smíchu, že je tvůrcem zlého úsměšku. Přijmeme-li bolest v skryté komnaty svých snů a podáme-li ji v dar oběti sami sebe, teplem naší krve přemění se v krásu a bude nám teplo v srdci, když budeme míti pro co umírati. Ve jménu tragické naší lásky bude nám sladko umírati.

 

Proto vidíme u jeho oltářů státi všechny, jimž bylo ochutnati trpkost bolesti a smutku své malomoci v poznání, že všechno je marností, jak praví Písmo. Ti, kdož spolehli se na přísnou logičnost svého mozku i ve věcech víry a kdož byli s dostatek odvážní, aby přemýšleli, octli se brzo v bludišti, na jehož konci zazářil náhle On, Satan, jak spásné světlo.

 

A poněvadž podle církevního Otce Jeho jméno je Zástup, má dosti masek, aby si přisvojil kultus a oběti všech dualistických heretiků, směšujících začasté nauky křesťanství s pohanskými obřady.

 

Tak vidíme stín Satana u stínu Kříže Šimonianů, Ophitů, u Adamitů, těch nekrvavých, neméně však pobloudilých sektářů. Pak Manes ve 3. stol. po Kr. vztyčuje základy své víry v dualismus Dobra a Zla, jsa následován Albigenskými, kteří podávají v úděsné oběti Satanu krev 60.000 jeho věrných, ubitých na rozkaz papeže Innocence III. v roce 1204.

 

A z toho strašného boje Hmoty a Ducha rodí se sekty Essenských, Gnostiků, Priscilianů a jak se všichni jmenují, o nichž se hlásalo, že Gnostici Noscuntur Omnem Scientiam In Satanis. Menander přichází spasiti lidstvo svým magickým křtem, jenž má býti pravým vzkříšením člověka. Karpokratovci, Euchetiáni a Neapolští Bratři konají za nocí své mše, prostituujíce své matky, dcery i ženy a pálíce děti, zrozené z těchto orgií masa a vášně.

 

Boj postupuje. Vidíme Evropu hořeti v krvavých požárech obrovských auto da fé, za něž se čarodějnice odměňují vraždami dětí, uděláními a hnusnými, perversními praktikami, vzdáleny jsouce na hony pochopení vnitřního smyslu onoho příšerně logického zákona kacířů, jenž dokazoval, že konajíce zlo ubíjíme je tím a dosahujeme spasení v Duchu.

 

Není již herese, jež by byla revoltou. To, co se vetřelo dokonce i do tradiční a takměř nedotknutelné Kabaly Jakobem Frankem, dovolujícím svým sektářům i smilstvo krevní, je pouze běsněním vítězného masa, jež slaví své triumfy hnusu, vzdávajíc výhradní poctu ne již tomu ač dualistickému, tedy ve světle tajné nauky nemožnému a imaginárnímu, přece jen vysoce artistnímu a obdivuhodnému přízraku Satana bolestného, ale hnusnému, smrdutému Kozlu Sabatu, jenž živ jsa sprostotou svých věrných, je sám jejím důstojným representantem.

 

Podle neměnných zákonů postupu rozvíjí se však spirála, jíž kráčí svět a na obzoru, s vycházejícím sluncem, vidíme rýsovati se stíny velikých reformátorů, kteří rozbořili chrám středověkého Satana a jeho čarodějů.

 

Vidíme Agrippu, jak prochází Evropou, neznaje klidu ani ve smrti. Velký Paracelsus, Monarcha Secretorum, zabíjí světlem své vědy upíry strachu a děsu satanského, jež tolik století pili lidskou krev. Khunrath píše své Amphitheatrum, St. Martin ustavuje svůj řád, alchymisté s M. Flamelem a jinými docházejí poznání Velikého Díla a slavnou renaissanci okultismu dovršuje Eliphas Lévi, zatím co St. de Guaita staví poslední kámen v mohylu satanových dětí svým dílem hluboké učennosti Had Genese.

 

Akce však vzbudila protiváhu a J. K. Huysmans, jemný znatel čarodějnických praktik a satanského okultismu, praví v předmluvě k jednomu dílu Jules Bois: „Druhdy pálili lidi, kteří vůbec nebyli v moci Ducha Zla; nyní staví pod studené sprchy ty, kteří jsou skutečně posedlými. Naše diagnosy jsou opakem středověkých; tehdy bylo vše ďábelským, nyní vše jest přirozeným.“

 

A jsme tak v době, kdy děsivá prázdnota znovu vzbouzí dřímající děs a strach. Duch není ničím a Hmota je prázdnou a neplodnou.

 

Je doba, v níž jako bychom slyšeli sténati zoufalé věty Flaubertovy: „Svět se smál, ale v tom smíchu byla úzkost, lidé byli slabí a zlí, svět byl šílený, slintal, pěnil, běhal jako dítě v polích, potil se únavou a chystal se k smrti. — Avšak než se měl navrátiti do prázdna, chtěl dobře prožíti svou poslední chvíli, bylo potřeba skončiti hodokvas a padnouti pak zpitý, sprostý, zoufalý, s žaludkem plným a se srdcem prázdným.“

 

A zatím co hermetičtí filosofové dále klidně studují v svých tichých laboratořích, opomíjeni davem, pohrdáni vědou a vysmíváni mocnými tohoto světa, jimž nad hudbu sfér moudrosti Pythagorovy je milejší cinkot zlata jich pošpiněných a zkrvavených měšců, cuká sebou v posledních křečovitých záchvatech srdce světa.

 

Hrob je otevřen...

 

Kdo bude mu však hrobníkem?...